Zdeněk Němec | Články / Reporty | 20.08.2015
Ikonický Mark Lanegan zavítal do brněnského klubu Fléda, aby dal moravskému publiku okusit stále aktuální nahrávky Phantom Radio a předchozí desky Blues Funeral. Americký rockový hudebník, autor písní a zpěvák s nezaměnitelným barytonem (nezřídka přirovnávaný k Tomu Waitsovi). Chraplák hodný nachlazeného anděla. Anděla, který se v Brně pokusil povstat z popela. Marně.
Všudypřítomné vedro sálalo ze všech koutů klubu.
Pouštní psychedelie The Faye Dunaways s Dukem Garwoodem přihřívá už tak pekelně horký sál, repetitivnost jde ruku v ruce se zvlněným vzduchem. Chřestýší minimalismus. Zvukař nabízí plný a výborně vyladěný zvuk a The Faye Dunaways jsou mnohem lepší volba než ukňouraní Lyenn na jaře ve Vídni. Druhý support zajistil Duke Garwood sám. Sympaťák, o tom žádná, ale už podruhé nepřesvědčil, prve s bubeníkem, teď ani sólo. Je fakt, že bych určitě rád viděl naživo Black Pudding, ale takhle mi nemá co nabídnout.
Intimně nasvícené pódium - modrá a červená. Všechno žhne.
Mark Lanegan si nepotrpí na teatrálnost ani okázalá gesta, ale tři vrstvy oblečení jsou trochu přes čáru. Triko, košile a riflová džiska - přijela seattleská škola. Pomalu a decentně se plouží po pódiu ke stojanu s mikrofonem a toho se během písniček drží, dokud koncert neskončí. Lapání po dechu, kapesníček v klopě nestíhá. Vždy zadumaný Lanegan bojuje s horkem.
Dav rozpuštěný v jednolitou masu hmoty se dusí ve vlastní šťávě a jen občas někdo z publika reaguje rukama nad hlavou, horkovzdušná trouba má jméno Fléda. Letošní výhně jsou pekelné na festivalech, natož v klubu. Setlist je poskládaný převážně z poklidnějších písní, které se v tom horku skoro nedají fyzicky vydržet. Na řadu přichází hříšné myšlenky... Raději ať hrají rychle a celá tahle kapitola už je za náma.
Mark mohl na Flédě klidně přihodit alternativní a improvizovanou verzi Ode to Sad Disco s přesahem pro klub. Jak může v tak velkém podniku fungovat jen hlavní bar u vstupu? Nabízí se jediná rozumná odpověď - interpret si nepřál svítící bar na konci hlavního sálu. Fakta, nebo fikce? Výsledkem byla odstrašující fronta na pivo a nadstandardně velké množství návštěvníků, kteří raději zvolili cigaretku před klubem a plech z trafiky. Když došly vychlazené kusy, nikdo nepohrdl vyhřátým lahváčem bez fronty. Přespolní nebudou vzpomínat a domácí raději zapomenou.
Grunge. Moderní grunge blues. Na Methamphetamine Blues však nezbývají síly.
Pulsující song The Gravedigger's Song nemá v Brně takovou razanci, jak bývá zvykem, zvuk je vynikající, ale dochází energie. Pak na scénu nastupuje Duke Garwood a připojuje se k doprovodnému ansámblu. Lahodný cover Joy Division, po kterém následuje I Am the Wolf. Hymna poslední řadovky. Mark vlka nechává promlouvat naplno a není vidět, že by definitivně skomíral. Když se odebere z pódia a kytarista zahlásí autogramiádu u stánku s merchem, je jasno. Přídavek s Methamphetamine Blues nebude. Tenhle pes už dnes nezaštěká.
Rozhořčení návštěvníci koncertu dávali své nadšení z organizace občerstvení řádně najevo. Někteří šli ještě dál a na adresu Lanegana následně vzkazovali, že „přidat aspoň jeden song je vždy slušnost, ne-li povinnost“. Tahle představa je bohužel velmi rozšířeným bludem. Bič, který na sebe a kolegy upletli někteří hudebníci, když z přídavku za odměnu udělali nedílnou část koncertu. Fanoušek navyklý na tento model se pak někdy marně dovolává bonusového songu a cítí se podveden, pokud se muzikant nevrátí na stage. V případě Lanegana není co vyčítat, protože v rozhicovaném klubu šlo o zdraví (jeho i naše). Nasranost není na místě a Lanegan si zaslouží respekt i za zkrácený set.
Mark Lanegan (usa)
16. 08. 2015, Fléda, Brno
foto © vrbaak
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.