Zdeněk Němec | Články / Reporty | 20.08.2015
Ikonický Mark Lanegan zavítal do brněnského klubu Fléda, aby dal moravskému publiku okusit stále aktuální nahrávky Phantom Radio a předchozí desky Blues Funeral. Americký rockový hudebník, autor písní a zpěvák s nezaměnitelným barytonem (nezřídka přirovnávaný k Tomu Waitsovi). Chraplák hodný nachlazeného anděla. Anděla, který se v Brně pokusil povstat z popela. Marně.
Všudypřítomné vedro sálalo ze všech koutů klubu.
Pouštní psychedelie The Faye Dunaways s Dukem Garwoodem přihřívá už tak pekelně horký sál, repetitivnost jde ruku v ruce se zvlněným vzduchem. Chřestýší minimalismus. Zvukař nabízí plný a výborně vyladěný zvuk a The Faye Dunaways jsou mnohem lepší volba než ukňouraní Lyenn na jaře ve Vídni. Druhý support zajistil Duke Garwood sám. Sympaťák, o tom žádná, ale už podruhé nepřesvědčil, prve s bubeníkem, teď ani sólo. Je fakt, že bych určitě rád viděl naživo Black Pudding, ale takhle mi nemá co nabídnout.
Intimně nasvícené pódium - modrá a červená. Všechno žhne.
Mark Lanegan si nepotrpí na teatrálnost ani okázalá gesta, ale tři vrstvy oblečení jsou trochu přes čáru. Triko, košile a riflová džiska - přijela seattleská škola. Pomalu a decentně se plouží po pódiu ke stojanu s mikrofonem a toho se během písniček drží, dokud koncert neskončí. Lapání po dechu, kapesníček v klopě nestíhá. Vždy zadumaný Lanegan bojuje s horkem.
Dav rozpuštěný v jednolitou masu hmoty se dusí ve vlastní šťávě a jen občas někdo z publika reaguje rukama nad hlavou, horkovzdušná trouba má jméno Fléda. Letošní výhně jsou pekelné na festivalech, natož v klubu. Setlist je poskládaný převážně z poklidnějších písní, které se v tom horku skoro nedají fyzicky vydržet. Na řadu přichází hříšné myšlenky... Raději ať hrají rychle a celá tahle kapitola už je za náma.
Mark mohl na Flédě klidně přihodit alternativní a improvizovanou verzi Ode to Sad Disco s přesahem pro klub. Jak může v tak velkém podniku fungovat jen hlavní bar u vstupu? Nabízí se jediná rozumná odpověď - interpret si nepřál svítící bar na konci hlavního sálu. Fakta, nebo fikce? Výsledkem byla odstrašující fronta na pivo a nadstandardně velké množství návštěvníků, kteří raději zvolili cigaretku před klubem a plech z trafiky. Když došly vychlazené kusy, nikdo nepohrdl vyhřátým lahváčem bez fronty. Přespolní nebudou vzpomínat a domácí raději zapomenou.
Grunge. Moderní grunge blues. Na Methamphetamine Blues však nezbývají síly.
Pulsující song The Gravedigger's Song nemá v Brně takovou razanci, jak bývá zvykem, zvuk je vynikající, ale dochází energie. Pak na scénu nastupuje Duke Garwood a připojuje se k doprovodnému ansámblu. Lahodný cover Joy Division, po kterém následuje I Am the Wolf. Hymna poslední řadovky. Mark vlka nechává promlouvat naplno a není vidět, že by definitivně skomíral. Když se odebere z pódia a kytarista zahlásí autogramiádu u stánku s merchem, je jasno. Přídavek s Methamphetamine Blues nebude. Tenhle pes už dnes nezaštěká.
Rozhořčení návštěvníci koncertu dávali své nadšení z organizace občerstvení řádně najevo. Někteří šli ještě dál a na adresu Lanegana následně vzkazovali, že „přidat aspoň jeden song je vždy slušnost, ne-li povinnost“. Tahle představa je bohužel velmi rozšířeným bludem. Bič, který na sebe a kolegy upletli někteří hudebníci, když z přídavku za odměnu udělali nedílnou část koncertu. Fanoušek navyklý na tento model se pak někdy marně dovolává bonusového songu a cítí se podveden, pokud se muzikant nevrátí na stage. V případě Lanegana není co vyčítat, protože v rozhicovaném klubu šlo o zdraví (jeho i naše). Nasranost není na místě a Lanegan si zaslouží respekt i za zkrácený set.
Mark Lanegan (usa)
16. 08. 2015, Fléda, Brno
foto © vrbaak
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.