Masopust v (Eliadově) knihovně

O strážných andělech se mluví často. O eutanazii se toho taky napovídalo dost. Když se k tomu přidá ještě česká hymna s novým textem o vesmírné lásce z pera Jany Uriel Kratochvílové, nekorektní humor a trocha hebrejštiny, vznikne hustá kapalina, po jejíž konzumaci budete mít kocovinu. Frič. Zamíchat a na ex. A pak pozor na schody.

V útrobách divadla Na zábradlí se nachází nejen divadelním příznivcům dobře známý prostor se svým stálým ansámblem, ale také jeho alternativní scéna, před níž se ocitnete, pokud se vydáte po úzkém schodišti vzhůru. Eliadova knihovna je určená převážně mladým tvůrcům a v současné době zde pravidelně účinkují tři soubory: nezávislý umělecký spolek Omnimusa, studio Damúza a nezávislé divadlo hrající nehratelné - Masopust. V pondělí večer se hrstka statečných setkala s jejich Anděly mezi námi, neznámou hrou československého spisovatele a dramatika z Královských Vinohrad Františka Langera.

Langerova hra z roku 1931 se zaměřuje na provokativní témata, která jsou dnes snad ještě aktuálnější. Režisér Jan Frič udržuje svým zpracováním diváky stále ve střehu a předestírá jim celou škálu karikovaných charakterů. Každý aktér spletitého příběhu má dvě strany, což připomíná už barevná kombinace, do které jsou všichni oděni. Šeď ukrytá uvnitř černobílé krusty, i v kabátu pro jednoho se můžou ukrývat dva. Rázný strážník sdílí tělo s tlučhubou Juliem (Radovan Klučka), Továrník se Ševcem (Jiří Panzer), Lysák schoval pod kabát svou ženu (Jan Meduna) a pak číšník, Kozmín a kat (Richard Fiala), jsou tam dokonce tři. Doktor Daniel Mise, nová identita anděla-smolaře, který to na zemi schytá, ať hlásá cokoliv, hraje taky minimálně za dva. Girl Lydie, tančící v lední revui, je na podpatcích jako doma, ač má pérko... na čelence a je sympaticky naivní. Ivana Uhlířová coby milosrdně nemilosrdný doktor je natolik silným mužem, nakolik je Lukáš Příkazký křehkou ženou. Všichni se tak snaží někomu pomoct, až nakonec nejvíc pomáhají hlavně sami sobě. A jako připomínka blížícího se konce podivný inkubátor v pravém rohu... Pojmenovaný zárodek dospělosti jako živé závaží vlastních rodičů, nastavující zrcadlo nejen průhledností stěn své klece. Všudypřítomné protiklady, všichni jsou na vážkách.

Černá a bílá zde slouží taky jako připomínka polarity andělů a … těch druhých. Temná scéna je orámována bílými zářivkami. Instantní nudle hltají zneuznaní pracanti ze skleněných misek jako připomínku toho, že v továrenské velkovýrobě se pomalu utápějí tvůrčí řemesla. I bílá andělská káva může být zároveň pekelně hořká. Andělé přicházejí na zem sice s ušlechtilým cílem, ale kromě tíhy nově nabyté lidskosti nesou na perutích závaží mlčení a marné čekání na božská vnuknutí.

Hereckému obsazení se nedá nic vytknout, i když jsem postrádala Pavlu Beretovou, která byla tentokrát v roli Pavly a kněze alternována Anežkou Kubátovou. Herci spolu skvěle kooperují, jednají přirozeně a intuitivně, vydávají ze sebe maximum, což v tomto zpracování není zrovna jednoduché. Po každé závažné scéně přichází odlehčení, což v určitých momentech může působit poněkud násilně a umocňuje to dojem lehké roztříštěnosti inscenace. Ač herci na scéně vlastní inscenační klíč, do publika ho bohužel nepošlou a tak je třeba některé části řádně přežvýkat a déle trávit. Času máme dost.

Představení Andělé mezi námi stojí za to vidět nejen proto, že v něm chybí jen máloco (i na třpytky, masky a kýčovité náboženské ikony dojde), a nejen proto, že v něm herci z Masopustu excelují, ale hlavně proto, že nutí své diváky dívat se na něco, bez čeho by se raději obešli nebo na co by raději vůbec nemysleli.