Méně světla (Boy Harsher)

Překvapuje mě, že Boy Harsher hrají už poměrně dlouho, a riziko ohranosti zatím zůstává malé. Před dvěma lety si v Praze podmanili Underdogs’, tentokrát se, opět v prosinci, přesunuli jen o kus vedle, v podstatě po kolejích, do znatelně větší MeetFactory. To jasně dokazovalo, že zájem o ně vzrostl a že se dal čekat kvalitativně odlišný zážitek než nabídla minulá, intimní show ve sklepě. Ve stejný den probíhal rovněž koncert Ghost, představující pro mnohé nemenší lákadlo (a často guilty pleasure), ale ani to nezabránilo tomu, aby se smíchovská fabrika vyprodala. Temná elektronika se o nedělní fanoušky dělila s výpravným kytarovým divadlem ze Švédska.

Boy Harsher jeli první polovinu evropské podzimní tour s Francouzkou Hante., druhou polovinu, včetně Prahy, ji pak coby předkapelu vystřídali Chasms z Los Angeles. Což je škoda, ale přicházím včas, na devátou (v tu dobu nedaleké legendární Bistro U Veselé kozy na Lihovaru v neděli stejně zavírá) a s odevzdaným "překvapte mě" na rtech. Stejně jako Boy Harsher, i Chasms jsou dvojice. Dvě kytary, Jess Labrador se stará o repetitivní bicí evokující dub a delaye, zatímco Shannon Madden je doplňuje kytarovými riffy a zpěvem. Snová, místy psychedelická, hypnotická, a přece jaksi neslaná nemastná kombinace. Tu a tam se pomalé plochy překlenou do noisových vytržení, ale málo důrazně. Éteričnost doprovází unylost, nebo snad jen nesedí prostředí, vcelku rozsvícený sál a debatující publikum. Dokážu si pro ně představit lepší místo/čas, poflakující se dav dnes chce přijímat tvrdší údery. Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích.

Méně světla by i na Boy Harsher znamenalo více, pozornost publika je ale už stoprocentní. Podíl na tom má povedená letošní deska Careful, kterou americké duo přijíždí představit. Dav se zahustí, pódium zahalí rudé světlo a povinné kouřové mraky. Zlověstné zvukové plochy navodí atmosféru, záhy je protínají čiré a studené tóny kláves a chvíli šeptání, deklamace, pak letargický, přitom sebevědomý zpěv. Minimalistické beaty Augusta Millera setrvávají v pravidelném dálničním tempu, přesto zůstávají taneční a občas vybuchují do industriálních hluků, destruktivně skřípou nebo i freneticky zrychlují. Válcovna pro duši. Zatímco je slyšet příznačný (a přízračný) zpěv Jae Matthews, její blonďatá hlava je ještě dlouho skryta v kouři. Není tu příliš co k vidění, ale pohledy přítomných se vytrvale upínají do hloubi nasvíceného dýmu a loví aspoň kontury. Prostorem se ozývají ozvěny, sirény, zvuky temné noci, která je pro Boy Harsher tak typická. Dvojice se publiku ukazuje až později, skrze vějíře laserů, výseče červených a hned zas tmavě modrých světel. Manická, precizně dávkovaná energie, poetické narativy, opioidní účinky. Diagnóza – insomnie v prázdných ulicích a světle neonů nekonečného spektáklu nočních velkoměst.

Boy Harsher mají pár výjimečných tracků, které vyniknou a natrvalo se usídlí v paměti, na zbytek už může dolehnout stereotyp elektronického dark waveu, často fádního, splývajícího. Živé vystoupení toto zvládá odfiltrovat skrze kopající bicí a melodie nutící přinejmenším k uznalému pokyvování. Come Closer. Pár přídavků a je po všem. Obavy z neosobního, velkého koncertu se naplnily jen zčásti. Bylo to dobré, krátké. I když se nic zásadního nestalo.