Metronome ještě nemá vybudovanou tradici

Příjezd do Holešovic se protahuje o tři hodiny, když musím na poslední chvíli měnit ubytování, protože to původní na uvedené adrese už neexistuje. Cestu mi kříží běžci městského maratonu a Martin Věchet, který rozdává letáčky TrutnOFF BrnoON 2022, což je brněnská varianta známého festivalu Trutnov. Do areálu přicházím během posledních tónů Mňágy a Žďorp, kteří mají v zádech teplé paprsky zapadajícího slunce. Osmá hodina a plocha před hlavním pódiem je téměř poloprázdná. S postupem času a v průběhu dalších dnů se ukazuje, že zájem publika táhnou především hlavní hvězdy. Sklenici vody vidím většinou z poloviny plnou, ale tohle nevypadá nejlíp. Pro pátý ročník Metronome Festivalu, který patří mezi největší hudební události v Praze, to platí dvojnásob. Akce probíhá na členité scéně pražského Výstaviště, takže prostorem i dramaturgií na pomezí mainstreamu a alternativy připomíná mladšího sourozence Colours of Ostrava. Zatím bez tradice.

Rychlá kontrola celého areálu a dbám výzvy Petra Fialy, která zní jasně: jděte na Dusilenku. Lenka Dusilová & Řeka Ansámbl hrají na kouzelné Fontána Stage. Loni jsem muzikantku viděl s Aid Kidem a bylo to více než příjemné, takže od koncertu s rozšířenou kapelou očekávám jen to nejlepší. Dva bubeníci, košatější zvuk je výraznější, bohužel místy až moc. Decentní pasáže střídají výboje a přílivy energie, které jsou často zbytečně masivní a celek je ve výsledku špatně čitelný. To platí i pro Štěpána Hebíka aka 7krát3 v pátek nebo sympaticky upovídaného Dana Bártu s Alicí poslední den. Pro mě jedna z nejzásadnějších českých rockových kapel 90. let, a přestože mám jejich tvorbu od dětství naposlouchanou, nemohl jsem se v některých písních zorientovat.

Občerstvení před hlavním programem prvního dne znamená vynikající tuniský sendvič s falafelem a vynechání obří fronty u stánku pivovaru Proud. Jediná alternativa k plzeňskému Prazdroji je v dnešní době vážně málo. Ve druhém kole měním pivo za gin s tonicem do půllitru. Not great, not terrible. To se rozhodně nedá tvrdit o Nicku Caveovi & The Bad Seeds. Před koncertem si říkám, že už mě nemá čím překvapit, ale záhy zjišťuju, že je v doprovodné sestavě pěvecká sekce. Neubráním se srovnání. Setlist je podobný jako v minulosti, ale celkové vyznění známých balad se posouvá úplně jinam, blíž sborovým chorálům. Páté setkání a zase famózní. Ten chlap i celá kapela do toho jako vždy dávají všechno, což je vidět při kultovní skladbě From Her to Eternity ze stejnojmenné debutové desky. Teatrálnost a naléhavost, jakou umí vykouzlit jen Nick Cave.

Démonický kazatel i šeptající a chápající kněz u zpovědi, jako vystřižený z komiksu Reinharda Kleista, kterému za zády stojí dokonalý s(ou)bor reagující na vývoj mše. Všichni si na zbožňovaného zpěváka chtějí sáhnout a často dostávají příležitost. Neustálý kontakt s davem a komunikace s fanoušky, Cave jim stojí na ramenou a s dalšími se drží za ruce. Hned nato bere do ruky hřeben, upravuje účes a následuje skladba O’Children věnovaná někomu z publika. Nejsilnější okamžik přichází při trojici songů Tupelo, Red Right Hand a Mercy Street. Hypnotická basová linka, rock, noise i společný zpěv s publikem a backvokalistkami.

Lalala
Cry, cry, cry
Boom, boom, boom
You are fucking awesome!

Druhý den cestu do Holešovic přerušuje u Olšanského hřbitova silná průtrž. Potoky vody, pláštěnko-bunda a hledání úkrytu. Předpověď je jasná, večer bude ještě hůř. Do areálu se zase dostávám se zpožděním a utíká mi Hellwana i závěr Arlety, protože proti mě stojí nedostatečně značená cesta ke Tree Stage. Po dešti se lidi na koncerty i do gastrozóny trousí jen pozvolna, takže mám konečně příležitost ochutnat, co dobrého uvařil pivovar Proud, a vyrážím na Tata Bojs. Jediná kapela, jejíž zvukař a producent Dušan Neuwerth se zdárně popral s akustikou zdejších tribun u fontány. Jen při skladbě Vesmírná hrají bicí o stěny stolní tenis s ozvěnou. Začíná pršet. Píseň Minoritní kapela věnuje všem, kteří pomáhali uprchlíkům z Ukrajiny. Mardoša rozjíždí obvyklé taneční kreace na kluzkém povrchu vyčnívajícího půlkruhového pódia a během písně 220 Travoltů už létají blesky. Dav šílí nadšením, ale nikdo netuší, co bude dál.

Venku leje
Ale tohle je
Diskotéka kam nezatéká

Beck má začínat 22:30, ale je téměř jisté, že to nebude pravda. Bažina před hlavním pódiem dává vzpomenout na Faith No More, kterak jejich vystoupení na Rock for People odfoukla silná bouřka. Kromě postu na Facebooku a krátké vsuvky moderátora Zdeňka Suchého je informovanost ze strany organizátorů slabá a nekonkrétní, takže se ukrývám v hale Moon Stage a vyčkávám. Na pozadí běží náročné vyjednávání o dalším postupu.

Šéf Metronomu David Gaydečka na svém facebookovém profilu situaci popsal takto: „Bylo to drama. Na telefonu Los Angeles, management, booking agent, v backstage připravená kapela, do toho, my, Martin, Jiří, Beckův tourmanažer a naše produkce. Hrát/nehrát? Hromy, blesky, to pochopitelně nejde. Vzniklo nesčetně variant. Nejprve uvnitř Everything Everything a až v půl jedné Beck. To by nepotěšilo dost lidí. Unplugged koncert na Moon stage. To by se zdaleka všichni nevešli. Zrušení. To až v nejhorším případě. Nakonec došlo na dohodu, až ustanou blesky, koncert se rozjede. Pokud se vrátí, bude předčasně ukončen. Beck s kapelou zpřeházeli songy, aby ty klíčové zazněly v první půlce. Zařadili I Saw a Lightning pouze pro pražský koncert. A nakonec to odehráli celé. Všichni si zaslouží velké DÍKY, zejména diváci, kteří to v dešti vydrželi. Atmosféra to byla neskutečná.”

Po hodině čekání je to vážně tady a po dvaadvaceti letech zapáleného fanouškovství zažívám Becka naživo. Euforie v dešti odpouští halfplayback neboli playBECK, jak se po koncertě rychle chytne. Prořídlé a promočené publikum dostává průřez tím nejlepším z diskografie. V první půli je Beck oděný do černé kůže a stylizovaný do role rockové megastar, které doprovodná kapela kryje záda z vyvýšené plošiny. Pódium patří prakticky jen Beckovi a přetéká hity jako je Devils Haircut, Colors nebo Hollywood Freaks. Vrcholem první půle je odrhovačka a megahit Loser, který takto netradičně interpret zařazuje právě z důvodu nevyzpytatelného počasí a přeskládaného playlistu.

fotogalerie z festivalu najdete tady, tu i zde

Dav bouří a kdo si potřeboval odskočit nebo vyrazil doplnit tekutiny, spěchá rychle zpět do kotle. Bahenní držkopády jedou jako na běžícím páse. Woodstock v Praze. Rychlá změna Beckova outfitu znamená ležérní bílý oblek s kloboučkem a zvolnění tempa. Nejsilnější moment přichází při bloku písní s akustickou kytarou a v závěru s foukací harmonikou při One Foot in the Grave. Navrch historka o Beckově první návštěvě Prahy s dědou, když letěli za jeho kamarádem výtvarníkem Milanem Knížákem, a jde se do finále s monstrózní poprockovou skladbou E-Pro. Takhle nějak jsem si to vždycky představoval.

V sobotu ráno se dostavuje únava a doufám, že vyschnou boty i batoh. Když míjím obří louži, říkám si, že bych poslední den rád zůstal v suchu, i když vodní radovánky s Beckem stály za to. Indie pop Balthazar rozhání myšlenky, chytá mě a nepouští. Kytary, elektronické podklady a trombón dokonale souzní a na hlavní stagi je zase vynikající zvuk. Následují MIG 21 se symfonickým orchestrem. Ve stylu Jiřího Macháčka ze Samotářů sleduje část publika show zahalena do obláčků dýmu. Vnímání času i reality je v tu chvíli relativní. Jedni si stěžují na utahanost aranží a druzí mluví o extrémně intenzivním zážitku, který na druhý den po zhlédnutí několika videí mizí v nenávratnu.

Zato Underworld na hlavní scéně dělají s davem divy i bez dopingu. Zvuk, za kterým stojí Rick Smith, je precizní a Karl Hyde vokálně skvěle doplňuje taneční atmosféru. Od prvních tónů Juanity se jede naplno. Na pódiu i pod ním. Techno, trance, stadionový house i drum&bass v křišťálově čistém zvukovém kabátu. Na vizuální složce Underworld taky nešetřili a lasery protínají oblohu, do které z obrazovek září rozostřené a rozpixelované záběry na ústřední dvojici. To působí přinejmenším psychedelicky a vše dokonale funguje v kombinaci s minimalistickými projekcemi a fragmenty textů. Tančí se všude. Od první řady až po IQOS stánek na konci plochy a legendární track Born Slippy znamená jediné. Finále setu vedoucí k extázi.

Metronome Prague 2022 pro mě byl po mnoha letech prvním velkým festivalem. Zkouška, jak se mozek popasuje s velkým davem. Pozitivní bylo, že jsem u vstupu ani jeden den nenarazil na fronty (ve směru dovnitř ani ven) a koncerty na hlavní stagi měly skvělý zvuk jak pod pódiem, tak daleko za zvukařem. Během tří nabitých dnů jsem tak zažil několik vynikajících a nezapomenutelných koncertů i bahenní lázně. Na druhou stranu až na hlavní hvězdy byla divácká návštěvnost slabší a ze zahraničí přicestovalo jen minimum hudebních fandů. V absolutní hodnotě šlo sice o úspěch, ale například Tree Stage, která byla umístěna mimo hlavní areál, většina návštěvníků minula stejně jako odpolední program.

Z dramaturgického pohledu na rozložení interpretů do jednotlivých dnů bylo možné sledovat rostoucí trend. Čtvrtek se jevil jako nejslabší, kdy nebylo z čeho vybírat, protože tři scény vůbec nebyly v provozu, v sobotu člověk zase nevěděl, kde na to všechno ještě brát síly. Největším plusem tak zůstává zvuk headlinerů a fakt, že se na akci dalo platit kartou, mobilem nebo hodinkama. Na první ročník festivalu tohoto formátu by to asi bylo dostačující, na pátý nikoliv.