Mighty Sounds: Když nikdo nejde spát

Že nikdo nešel spát a možná si ani nevyčistil zuby, o tom skoro není pochyb. Druhý den festival se už od rána nesl na vlnách ještě většího vedra a tak došlo i na modlitby a klení za studenější frontu. A protože stále není jasné, které náboženství je to pravé, co by poručilo větru dešti, nic nezabralo. Zůstat v areálu na odpolední hudební sessions chtělo pořádnou dávku zápalu a ještě větší dávku alkoholu. Po sedmé Mighty Ball vám sice nebylo vedro o nic míň, ale už vám to bylo podstatně víc jedno. Kdo se po včerejším večírku už probojoval alespoň do fáze částečného vnímání reality a kriticky usoudil, že jeho včerejšího triko, na kterém si ustlal uprostřed areálu, když v okruhu dvou metrů nedohledal ani po hodině svůj stan, šel navštívit stánek s Mighty merchem. A že bylo z čeho vybírat. Na jeho vzniku se v letošním roce podílelo patnáct zahraniční i českých designerů a grafiků jako Eugen Poe z Dead Inside Graphics, Jesse Schaller nebo Christopher Klinc z kapely Nowherebound. Za domácí luhy a háje pak například Michal Hladík ze Seven Blood Art, tatér Petr Bobek a v neposlední řadě také jeden členů z Mighty teamu Vojtěch Woody Troják, který stojí i za logem Mighty Sounds pro rok 2015.

Ať už jste odpoledne strávili kdekoli, okolo osmé večer už stálo za to se pohybovat se v blízkosti vstupu, neboť do Roháčova stanu se právě nabourali Iron Reagan. Šílenej thrash metal z Richmondu, jehož personální složení je derivátem Municipal Waste, Cannabis Corpse, Darkest Hour a A.N.S., se ani náznakem nesnaží cokoli korigovat. Zběsilý tempo neuhlazenýho hardcoru, kterej přikrášlují pouze typicky virtuózní kytarový sóla Phila Halla, vytváří pod pódiem divoký víry lidí a prachu. Pokud vás nestrhne magnetickej cicrle pit, rotující v nečekanejch vlnách do poloviny stanu, zaručeně vás chytnou za flígr následující pecky Cycles of Violence, Your Kid´s an Asshole a prostě si tou nohou budete podupávat. Kdo má vlasy, ať s nimi pořádně zatočí, tohle je vál Miserable Failure. Videoklip ke skladbě pochází z dílny Whiteya McConnaughyho, kterej stojí za snímkem stejně šílenejch Jackass a ve kterým se objeví i bratři z Rudého Tesáku, na něž se můžeme těšit v neděli. Iron Reagan, neboli hodinu a půl trvající běsnění. Přesně takhle to vypadá v sevření psychopatů.

Hlavní hvězdou sobotního večera, a s nemalou nadsázkou i celýho festivalu, byli Enter Shikari. Britská čtveřice se na rozdíl od předešlých hardcorových kolegů na aranžmá rozhodně nešetří. Banda drobně vyhlížejících hochů nastupuje na stage za doprovodu gigantického entrée, stovky hlav táhnoucích se od zábradlí, přes zvukaře neznámo kam, propukají s prvními tóny songu The Appeal & Mindsweep v bouřlivé uvítání. Skladba pochází z nedávno vydaného alba Mindsweep. O albu, stejně jako o počátcích kapely, proměnách, politicky a sociálně orientovaných textech a aktuálně ožehavém tématu ilegálních imigrantů jsme si povídali během odpoledne s basákem Chrisem Battenem a bubeníkem Robem Rolfem. Elektronické beaty, melodické vokály měnící se v brutální řev, hardcorový tempo, metalový riify a samply, to vše vjednom balení s názvem Enter Shikari. Nutno říct, že kluci se v rámci poslední desky fakt vyřádili a propustili do alba daleko víc elektroniky. Vše samozřejmě ve velkém stylu. Hlavní Jan hus stage prozařuje záplava světel, zpěvák Rou Reynolds vyhazuje stojan na mikrofon jak mažoretkovou hůlku, zatímco Chris, aniž by přestal hrát na basu, skáče z metru a půl vysokého mixážního pultu, okolí křižují divoké halogeny. Pokud by Enter Shikari mělo vystihovat jedno slovo, pak „profesionální“.

Pátek patří legendám hardcoru, takže dnešní den není o lekci z historie ochuzena ani rockabilly frakce. Přichází Eric Haamers se zebrovitým kontrabasem, z jehož ramene trčí vyřezaná lebka a za ním celý parta Batmobile. Protože rock n´roll prospívá duševnímu i fyzickému zdraví, nejde o unylé starce, co by vzpomínali, jak to tehdá v osmdesátým čtvrtým roztáčeli po rottrdamskejch klubech. Batmobile jsou i po třiceli letech pořádná psychobilly tancovačka, při níž by se zadýchal i Chubby Checker. Posledním kouskem živých stage a zároveň velkým překvapením je kapela The Oxx. Partička náctiletejch cápků, která v Lucky Hazzardu hází slušnou bombu kalifornskýho punkrocku od mělnickejch plání. Není to dlouho, co ještě nemohli ani oficiálně požívat alkohol a bubeník sotva dostal občanku, už by ale zvládli nakopat zadek i o starším a po barech proflákleším kolegům. Na Mighty Sounds vzbudili poprask, když ochranka odmítla vpustit bubeníka odehrát koncert, jež byl původně plánován v Party Spotu s tím, že mu ještě není osmnáct. Jsem si jistá, že o jejich garage punku ještě uslyšíme.

Hudba však není jenom o boření establishmentu, ale také o pomoci a spojení se pro dobrou věc. Ne, nemám teď na mysli žádný hipízácký objímaní za mír, ale projekty, které Mighty Sounds ve spolupráci s místní hudební scénou dlouhodobě podporuje. Jedním z nich je například Helpdriver, jehož cílem je ukázat, že fyzické omezení není handicapem a že za finanční podpory mohou i osoby s omezením rozjet projekty, které budou pomáhat dál. Jejich stánek jste mohli navštívit během všech tří festivalových dní a třeba si zde zazávodit na handbike trenažéru. Po desáté večer pak probíhalo zapalování svíček pro nevládní organizaci Světlo světa. Výtěžek z jejich prodeje má putovat na financování operací šedého zákalu v rozvojových zemích. Magický okamžik stovek plápolajících svíček probíhal jako zahájení koncertu slavného jamajského hudebníka Derricka Morgana, který už od dětství trpí slepotou kvůli degenerativní poruše sítnice. Chlapík ve slunečních brýlích, který sotva došel na pódium, předvedl neuvěřitelně emotivní show plnou pozitivní energie, která byla zároveň ukázkou druhé strany mince ve významu hudebních festivalů.