Mighty Sounds no.1: kosmos Franka Cartera

Nekonečné zelené louky, stébla tráva houpající se ve větru, vůně zlatavých otepů slámy a sluneční paprsky proskakující skrz druhou petku piva. Známý obraz, který se mi zase po roce vybavuje. Jsem tu. Opět stojím před branami Mighty Sounds se všemi těmi vzpomínkami na minulé ročníky a na pár vteřin se nechávám zalít tím příjemný pocitem. Jeden nádech a házím Prahu za hlavu. Páska, mapka areálu, mapka stagí, harmonogram, brožura s merchem. Jasný, mám to. Ježišmarja, tohle jsem asi měla pročítat u té první petky. Není čas. Kopni do sebe poslední lok, protože z dálky už se nezaměnitelně line rock'n'rollovej sound. S každým dalším krokem se rýsují ostřejší riffy kytar. Ne, to není červencový slunce, co mě táhne dál. Jsou to kalifornským surf rockem opálený The Turbo A.C.'s. Pokérovaný amíci z New Yorku, co na dvě kytary a jednu akustiku řežou krvavě syrovej rock'n'roll. Kytarista Jer VonDuck prohání po pražci zatraceně rychlý sóla, přesně ve stylu jejich nikdy neusínající domoviny. Menší Vans stage se dostává do obležení. Tleskej, pij, skákej nebo jen nasávej tuhle pobřežní atmosféru, kterou dokonale dokreslují skejtový prkna prohánějící se po vedlejší u-rampě. Jak předestírá refrén, tohle bude night fight!

Kdo se přes odpoledne přehoupl, aniž by propadl do totální temnoty ze všech těch barovejch lákadel číhajících na každým rohu, či v ruce někoho z aktuálně tisíců kámošů, udělal nejlepší rozhodnutí svýho života. Frank Carter & Rattlesnakes. Poměrně čerstvá formace, ale pokud jste je stačili už někdy na živo zahlídnout, stačí pouze tato dvě jména, abyste věděli, co mám na mysli. Kapela rozehrává intro a na pódium si to štráduje hubenej, britskej sígr v květovaným černo-bílým obleku. Dámy a pánové, we'll smash your fucking faces! Frank Carter! Pompézní, nekompromisně excentrická show, při níž Carter vlní boky a seduktivně řve do mikrofonu, kterej prakticky olizuje svými rty. Ne, tohle není stage dive a Carter nemá zájem proplouvat mořem natažených rukou. Z rukou a ramen publika si dělá pódium, odkud ovládá celej další song. Vytváří circle pit, jehož on sám je centrem a neváhá si ani přes obří vír natáhnout mikrofon. Čekáme na další povel. Ano, sednout si. Jeden z těch trapnejch okamžiků, kdy vás kapela nutí sednout a vyskočit jako na blbý hodině těláku. Omyl. Frank nás s klidem nechává odsedět plný tři minuty, zatímco hltáme každou sloku srdceryvný balady. Tenhle chlápek si vás dá na vodítko a přinutí olíznout hovno z jeho podrážky, když bude chtít a vám se to bude líbit. Ať žije král. Ať žije zrzavej píčus Frank Carter!

O dobrý jména dnes není nouze a to největší z nich není nikdo jinej než Julian Marley. Je fuk, jestli posloucháte reggae, punkrock, ska nebo hardcore, songy Boba Marleyho prošly snad každým z nás. Pravděpodobně i fanoušci Hanky Zagorové by dokázali identifikovat jednu z neslavnějších skladeb No Woman No Cry. Bohužel Marley, kterej zemřel už v roce 81 na rakovinu, nám tak navždy odepřel shlédnout jeho živé vystoupení. Dnes máme tedy poprvé možnost vdechnout jeho odkaz v podobě syna Juliana. Na největší Mighty stagi jsou shromážděny tisícovky lidí, kteří si tuhle jedinečnou událost nemohou nechat ujít. Atmosféra je pohodová a z povzdálí vlaje nad davem jamajská vlajka. Všechno kolem najednou zpomaluje. Možná i čas se trochu zpomalil. Julien, který jde ve stopách svého otce, rozprostírá nad publikem cosi uklidňujícího a všichni si s nostalgickou vzpomínkou užívají večerní chill-out.

Noční session pak přináší další kalifornskej punk v podobě T.S.O.L. Legendarní parta punkrockovejch matadorů chytá celkem nejistej rozjezd a asi tak do čtvrtiny setu není úplně jasný, jestli jen nezaregistrovali, že už začal koncert nebo je jim to úplně u prdele. Jack Grisham ve vzorovaných pyžamových kalhotách, s černým sakem a párem zlatých řetězů tomu rozhodně nepřidal. Nakonec se na té letargie proberou a kapela sází parádní rockovej nářez, ovoněnej všemi těmi variacemi jako art punk a deathrock, kterými za ty roky prošli.

Páteční den završují Terrorgruppe se svou jednoduchou, čistou dávkou punkrocku. Hloubku v jejich textech fakt nehledejte. Kdo by si ale v jedenáct večer troufal "hodit kamenem" jako oduševnělý jedinec. Ve stanové stage je narváno a kelímky od piva jen sviští. Poslední tečkou jsou bestiální Lionheart. Tvrdej metalcore, co okamžitě mění dav do podoby nekontrolovatelného a zběsilého chumlu. Těžko říct, kam až sahá. Viditelným prostorem však tohle dunivý monstrum otřásá bytelně a nechci ani hádat, kam nás do rána odvrhne.