Moon Crew #47: Natálie Zehnalová

Natálie Zehnalová je naší přeshraniční spojkou, která pravidelně přispívá do tištěných čísel především reporty z berlínských galerií. Stejně jako výtvarné umění je jí ale blízká také experimentální elektronika. V Moon Crew si povídáme o studiu a práci v zahraničí, ale i o tom, proč je dobré neustrnout na jednom místě a raději si rozšiřovat obzory. Totiž, víte, co je na Berlíně nejlepší?

Jsi dlouhodobě usazená v Berlíně, jak ses tam dostala?
Náhodou. Pocházím z moravského města, kde toho času zcela chyběl kulturní program i obecně místa k setkávání jako kavárny nebo bary – ve městě nebyli žádní mladí dospělí, protože odešli studovat do Brna, Prahy nebo Olomouce a mnoho z nich se nikdy nevrátilo. To bylo pro mě a moji malou skupinu spřízněných duší velmi frustrující, a tak jsme v šestnácti, sedmnácti, osmnácti často jezdívali do geograficky nejbližší Olomouce, kde byla díky přítomnosti univerzity úplně jiná atmosféra.

Ze zájmu jsem se dlouhodobě učila jazyky nad rámec školní výuky, a tak v maturitním ročníku vzešel nápad studovat anglistiku ve Vídni. Ale Vídeň mě jako město nelákala, takže jsem všechny příslušné certifikáty a překlady poslala i do Berlína, a tam mě přijali. A tak jsem si sbalila kufr a odjela.

Kdy a jak ses seznámila s Full Moonem?
Na Full Moon jsem poprvé narazila v některém z olomouckých knihkupectví, vlastně si ten moment docela dobře pamatuji. Muselo to být v roce 2010 nebo 2011, kdy časopis byl v začátcích, ještě v původním designu.

Pracovala jsi v galerii. Jaké na to máš vzpomínky?
Fascinovalo mě sledovat, jak se můj vlastní vztah ke konkrétnímu uměleckému dílu mění v čase, a zároveň sledovat reakce návštěvníků. Pracovala jsem v KW – Institute of Contemporary Art, který vznikl na začátku devadesátých let v prostorách zaniklé továrny na mýdlo. V Německu se na bakaláři často studuje hlavní a vedlejší obor a já jsem si vedle anglistiky vybrala dějiny umění a nakonec jsem poměr obrátila. Zároveň jsem k umění a jeho institucionalizaci vždycky měla váhavý vztah a v KW jsem se utvrdila, že mi to prostředí nevyhovuje. Mezi lidmi, kteří nahoře v kancelářích výstavy koncipovali, a námi dole, kdo jsme byli v přímém styku s návštěvníky, byla poměrně velká propast. Zároveň mám na tu dobu hezké vzpomínky, protože jsme byli fajn parta rozmanitých osobností, se vztahem k umění, ale neochotou někomu kvůli kariéře lízat paty. Pro nás to byla flexibilní práce, která nám umožňovala věnovat se vlastní umělecké tvorbě nebo jiným projektům. Já jsem v té době dělala Svět ve 20 minutách na ČRo Plus a ve volných chvílích psala a kreslila.

Do Full Moonu často přispíváš reporty z berlínských výstav. Která ti naposledy učarovala?
Masculinities v Gropius Bau byla poslední, kterou jsem stihla navštívit a která mě zároveň velmi oslovila. Ráda bych se tam ještě vrátila, protože je poměrně rozsáhlá a těžko se dá vsáknout při jedné návštěvě, ale otevření kultury je tu stejně jako jinde bohužel stále v nedohlednu. Prozatím můžu doporučit materiály dostupné online. Obecně je mi médium fotografie nejbližší, protože umělci i publikum mají poměrně velký prostor pro vyjádření a interpretaci, ale operují se stejným kódem. U mnoha dalších typů umění je ten vztah mnohem méně stabilní, publikum často tápe, to se mi nezřídka stávalo u výstav v KW. Fotografie je v tomto směru jednodušší. Nejčastěji chodím právě na fotografické výstavy do C/O, ale občas se ráda vrátím i ke starým malbám v Gemäldegalerie.

Co Berlín v tomto směru nabízí navíc v porovnání s českými městy?
Mnohem větší kvantitu výstav a uměleckých akcí, a to v nejrůznější kvalitě. Ale i menší výstavy, různé experimentální performance nebo společná kreslení či focení bez ohledu na výkon a stupeň profesionality hrají důležitou roli, tohle spektrum možností mi v rodném městě svého času velmi chybělo. Ale zároveň si myslím, že se za tu dobu mnohé posunulo, že se v Česku, a to i mimo Prahu, objevilo mnoho skvělých umělců, kurátorů a iniciativ. Velmi se mi líbilo třeba bienále Ve věci umění, ale taky třeba výstava Fotoblok v Muzeu umění Olomouc. Největší rozdíl vnímám v postoji veřejnosti (a politiky) vůči umění a kultuře, který je v Německu výrazně příznivější.

Rok 2020 byl bezprecedentní. Jak jsi ho strávila?
Měla jsem v mnoha ohledech velké štěstí, krize mě nezasáhla tak tvrdě jako většinu lidí. Jako dítě i jako teenager jsem trávila hodně času sama, takže jsem se poměrně snadno navrátila k introvertnímu způsobu života, a po osmi letech vyplněných nejrůznějšími sociálními a kulturními akcemi jsem tu vynucenou pauzu svým způsobem ocenila. Zjistila jsem, že přátelství přetrvají, i když se v pravidelných intervalech nepotkáváme v hospodě, naopak se v mnoha případech prohloubila. V našem bezprostředním okolí se nic neděje, není nic nového, takže jsme se naučili mluvit o závažnějších, komplikovanějších tématech, než jaká bychom řešili u piva. Kromě toho jsem našla mnohem více času na psaní a nejvíce času mimo domov jsem strávila v lese, tyto zvyky si ráda ponechám i do budoucna.

Co studuješ? Na co je zaměřen tvůj závěrečný projekt?
Studuji obor s krkolomným názvem Aplikované kulturální vědy a kulturální sémiotika na Univerzitě v Postupimi. Vznikl před třemi roky a na rozdíl od drtivé většiny humanitních oborů klade důraz na praktické uplatnění – v kulturních institucích, muzeích, nakladatelstvích, médiích nebo marketingu. Místo klasických seminárních prací máme možnost tvořit podcasty nebo videa, případně psát žurnalisticky laděné texty pro širší veřejnost.

V minulém semestru jsme například natočili krátkou televizní reportáž, kde se zabýváme těžko přeložitelným pojmem Heimat v souvislosti s migrací. Sledujeme čtyři mladé lidi, z nichž dvě ženy v Německu vyrostly, a přesto jsou považovány za cizí, a dva muže, kteří sem přišli z vlastního popudu. Jeden si dokáže představit, že by se do své původní vlasti, Albánie, někdy vrátil, pro druhého je Venezuela už jen vzpomínkou. Posledního půl roku jsem se věnovala tématu prostředí a jeho vlivu na jednotlivce. Zabývala jsem se otázkou, jakou roli hraje gender při pohybu v urbánním prostředí, jaký vliv má dělba práce a koncept domova a proč se z velké většiny stále upínáme k ideálu nukleární rodiny, který se zdá být dlouhodobě neudržitelný. Momentálně se věnuji také historii odívání a módy, maskám a Bachtinově karnevalu.

V jaké sociální bublině se v Berlíně pohybuješ?
Moje sociální bublina je rozhodně multikulturní. Dříve jsem si myslela, že mám nějakou averzi vůči Česku a Čechům, ale později jsem zjistila, že mám averzi vůči homogenním skupinám obecně. Přijde mi přínosnější stýkat se s lidmi, kteří mají v nějakém směru odlišnou životní zkušenost, protože se můžeme od sebe něco naučit a v našem vztahu není žádná soutěživost, kterou člověk občas vnímá vůči lidem například stejného věku. Z mé zkušenosti mají individuální lidé v kontaktu s ostatními mnohem více respektu, zájmu a pochopení vůči těm druhým, než když jsou součástí větší skupiny. Z homogenní skupiny se velmi snadno stane smečka.

Jak život v Německu proměnil tvůj hudební vkus?
Zpočátku jsem nechápala, proč a jak se z města, které svého času bylo domovem Bowieho a Iggyho, o něco později Nicka Cavea a Rowlanda S. Howarda, stalo centrum elektronické hudby. Postupem času jsem to pochopila, našla jsem spojitost mezi punkem a technem a začala se zajímat o žánry jako industrial, dark wave, minimal wave a labely jako Detriti Records nebo Aufnahme + Wiedergabe, taky mě baví weirdo pop z okruhu promotéra Shameless/Limitless, a především experimentální elektronika v nejširším slova smyslu. Takže Berlín určitě sehrál svou roli.

Tři nejlepší věci na životě v Berlíně?
Především že se nikdo neohlédne, ať už člověk vyrazí z domu v pyžamu nebo excesivním outfitu, permanentní sociální kontrola mě na malém městě doháněla k šílenství. Za druhé zmiňovaná multikulturalita, prostě se v heterogenním prostředí cítím lépe. Od první chvíle jsem měla pocit, že sem patřím. Každý si občas na něco zanadáváme, ale obecně má většina obyvatel k městu pozitivní vztah, komu se tu nelíbí, ten většinou nezůstane dlouho. A za třetí volný prostor, a teď to nemyslím obrazně – ulice jsou široké a přímo ve městě je spousta parků, kromě toho se dá snadno dojet do přírody.

Jak žije Berlín teď? Pořádají se nějaké malé koncerty? Nebo se naopak rozvíjí nové online formáty pro hudbu?
Momentálně je zavřené vše kromě obchodů s potravinami a dalším základním zbožím, takže kulturní život je na nule. Zaujal mě v prosinci konaný Future East Festival, kde se návštěvníci mohli toulat po virtuálním prostředí ve formě avatarů a vzájemně mezi sebou komunikovat. Absolvovala jsem digitální Eurosonic/Noorderslag a také CTM festival nabídl řadu virtuálních koncertů a diskusí. Pro přednášky a konference mi to přijde v pořádku a dokážu si představit, že i v budoucnu zůstanou různé hybridní formáty a někteří účastníci se připojí přes video, než aby letěli přes půl světa.

U koncertů je to samozřejmě složitější. Lidé, kteří považují live streamy za náhražku, asi budou vždy zklamaní, nahradit zážitek z živého koncertu prostě nejde. Podle mě to je třeba vnímat jako něco jiného, jako možnou nástavbu a prostor k různým experimentům, ať už pro využití AR a VR technologií nebo pro interakci s fanoušky, u některých žánrů a umělců to může fungovat i lépe než standardní živák. U jiných je to těžší, nějakou kytarovku si ve streamu spíš nepustím. Zároveň bychom měli řešit otázky jako udržitelnost a lepší přístupnost a v těchto směrech mohou být digitální nebo hybridní formáty přínosné.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?
Přeji samozřejmě vše nejlepší, aby i nadále psal o umělcích a tématech, o kterých se v Česku moc nepíše, aby i nadále podporoval československou scénu i začínající pisatele a pisatelky, a ať se co nejdříve zase můžeme sejít na nějakém koncertu.