Moon Crew #45: Zdeněk Němec

Široký úsměv je poznávacím znamením dalšího člena měsíčního posádky, který s námi letí už dlouhá léta. Zdeněk Němec je vzácný exemplář, který s oblibou píše i fotografuje a za oblíbenými kapelami neváhá vyrazit daleko do zahraničí. Jaké je to fotit v moshpitu na Le Guess Who? Je barcelonská Primavera opravdu tak výjimečná? A je pravda, že v Brně mluví všichni hantecem? Dozvíte se v dalším vydání Moon Crew.

Kdy jsi poprvé četl Full Moon, kdes na něj přišel?
Přiznám se, že netuším. Kámoš mi psal, že viděl nějakej časák s Pattonem na titulce a prej zadax. Sice jsem zbystřil, ale nakonec to nějak vyšumělo a první číslo mě minulo. Poprvé se mi do ruky dostalo buď číslo s Cavem nebo Girou. Jistě to nevím, ale je vysoce pravděpodobný, že to bylo v Boru. Chvíli na to už šlo jedno vydání za druhým a čtvercový design miluju dodnes.

Tvoje nejoblíbenější číslo? A ne že z tebe bude mluvit Pattonovec!
Nebude. První číslo pořád nemám, takže mi pro něj prosím skoč do skladu, protože tohle dřív nebo později musím napravit. Spíš než oblíbené číslo bych řekl oblíbená rubrika, a to Buď promotérkou, kde Apačka dávala elegantně nahlédnout pod pokličku. Vlastně většina toho, co psala, mě strašně bavilo, a když jsem objevoval nové kapely, tak jsem si podle jejích textů vždycky představoval, jak kurevsky dobrá muzika to musí být. A takyže jo. Dyť s Broadrickem se znám jen díky jejímu reportu z Primavery.

A s Mikem Pattonem ses taky potkal. Jak to tehdy bylo?
Bylo to v roce 2012 po bouřce v Hradci, kvůli které Faith No More nakonec nevystoupili. Připadal jsem si jak spráskanej pes a pořád nevěřícně šmejdil okolo hlavní stage, kde technici začínali pakovat vybavení kapely. V jeden moment jsme se v malé skupince vydali k tourbusu. Pamatuju si jen Pattona, ale podle fotek ostatních tam byla celá kapela. Dali jsme selfíčko a když viděl nasprejovanej nápis FNM na mé hrudi, tak si ze mě dělal prdel, cože to jako má znamenat. Vtipálek.

Pár let na to v Krakově jsem byl fotit fantastické vystoupení Virginal Co Ordinates s Eyvindem Kangem, orchestrem a Pattonem. Zase jsem tomu šel naproti a po koncertě jsem se vrátil do prázdného sálu. Chvilka čekání a mistr se s baťůžkem přišel sbalit. Když jsem ho oslovil, byl přátelskej. Jasně že si mě nepamatoval, ale zavzpomínal na osudnou vichřici a prozradil, jak náročná byla příprava pro Krakov. Na druhý den přehrával Laborintus II s Ictus Ensemble. Obě představení nacvičili jen pro tuto příležitost. King for a Day... Fool for a Lifetime.

Nepsal jsi nebo nepíšeš jen pro Full Moon, kde jsi (byl) aktivní?
Začínal jsem jako pisálek musicweb.cz před deseti lety, což byly první pokusy a seznamování se s problematikou hudební žurnalistiky. Začal jsem pro ně i fotit. Taky jsem pomáhal řešit PR a akreditace pro festivaly, kluby i promotéry. Byla to skvělá škola, ale už na podzim 2012 jsem se ozval Full Moonu a dodnes spolupracujeme. Full Moon je pro mě základ. Pak bylo pár kamarádských šolichů pro Aardvark nebo AlterEcho.

Píšeš, ale i fotíš. Nebo je to naopak?
Jsou to dvě rozdílné disciplíny. Když fotíš, musíš tahat několik kilo techniky, být tam před začátkem a soustředit se nejen na samotnej koncert. Dostaneš se pod pódium, najdeš si skvělej flek a jsi na čekané. Furt ve střehu. Když všechno klapne, ulovíš super fotky, ale posrat se může cokoli od techniky až po šílený pogo, během kterýho se nedá fotit. Pamatuju, jak jsem během setu Lightning Bolt na Le Guess Who? musel během prvních taktů zbaběle couvat z kotle až na balkon. To byl naštěstí festival a nafotil jsem jiný kapely, ale nepovedenej samostatnej koncert mě z fotografickýho hlediska dycky dost nasral. A psaní je jasnou protiváhou, kdy si naplno užiju koncert. Horší je následně utřídit myšlenky a dát jim rozumný tvar. A to je v mém případě poměrně vysilující záležitost. Vždycky mám pocit, že jsem neřekl všechno důležitý, o formě ani nemluvě.

Oblíbení fotografové? Dej nám vodítka, odkazy. Sleduješ nějaké fotografické portály?
Mým hrdinou je Josef Koudelka, kterého sleduju už mnoho let. A když se štěstí unaví, sedne i na vola, takže jsem se s panem Koudelkou před pár lety setkal osobně u nás v Brně. Bylo to při příležitosti premiéry intimního dokumentu Koudelka fotografuje Svatou zemi, kam fotograf dorazil s režisérem. Snímek byl do jisté míry jednostranný a politicky zabarvený, ale následující diskuze a autogramiáda jen podtrhly fotografovu výjimečnost. Dále sleduju spolek 400 ASA, který společně založili Antonín Kratochvíl, Tomki Němec, Alžběta Jungrová a další. To je vždycky sázka na jistotu. A pokud jde o hudební portály, tak mimo FMzinu je jedinou jistotou každoroční žebříček nej alb od Boomkatu. Ostatní informace dostávám ve feedu na Fb.

Rád jezdíš po festivalech. Pověz nám nějakou pěknou příhodu z Donau, Primavery či Unsoundu.
Letní elektronika na festivalu Nowa Muzyka pár let zpátky v Katovicích. Bylo už ráno, sluníčko se vyhouplo nad taneční stan a já se chtěl jít natáhnout do stanu. Bohužel jsem v tu chvíli byl jedinej a marně jsem se od parťáků dožadoval soucitu. Když jsem pak zahlídl Jardu Petříka, jak odchází z parketu, věděl jsem, že to je ten správnej okamžik. “Hele kluci, Jarda už to taky balí.” Vyšlo to, vyrazili jsme za ním, abych zjistil, že jde jen na Toiku, protože DJ bude ještě dvacet minut hrát. Do hajan se před zavíračkou nechodí. Uff.

Strašně rád jezdím do Polska. Tamní fans jsou největší fanatici a festivaly jako Unsound, Sacrum Profanum, Off nebo Nowa Muzkyka nabízí top dramaturgii toho nejčerstvějšího a je super sledovat, že často řeší i důležitá témata jako třeba queer problematiku, což tam nemá zrovna na kytkách ustláno.

A musím zmínit Donau festival v Reichu, ten jsem si absolutně zamiloval. Akce pro pár stovek zvědavců, hudba se mísí s uměním, výstavami, diskusemi a roztodivnými performancemi. K tradici patří volný vstup do krásné Kunsthalle, odpolední kouzelné koncerty v gotickém kostele nebo na speciálních místech jako Palmistry s velmi netradičním tunningovým setem v zamlžených patrových garážích. Nebo do poslední chvíle utajované koncerty pro třicet lidí, kde jsem takhle viděl improvizovaný set JK Fleshe s Moor Mother nebo Catarinu Barbieri. A to všechno v historické Kremži s geniem loci milované Kroměříže.

Jaký zážitek byla Primavera, kterou Full Moon pořád tlačí? Jakou zemi máš nejraději?
Bez buzoly je to makačka. Příběhy o tom, jak na pěti pódiích současně hraje něco, co chceš slyšet, se potvrdily a první ročník jsem nevěděl, čí jsem. Je to něco neuvěřitelnýho a člověk by asi před odletem měl vyladit fyzičku a time management. Malý klubový akce, showcase v garážích, hidden stage, venkovní koncerty běžných rozměrů i ty fakt obrovský, Slayer střídá Bjork. A to vše v krásně členitém a architektonicky zajímavém prostředí na břehu moře. Každej si přijde na svý a díky Primavera Bits, což je elektronickej festival uprostřed festivalu, jsem se do východu slunce protančil třeba za zvuků Recondite. Naprostá lahůdka.

Co tě z muziky nejvíce zaujalo v koronavirovém roce?
V hlavě jsem si poskládal neexistující playlist pro zrušenej koncert Faith No More v Berlíně a za patnáct doláčů jsem si zaskotačil v obýváku při halloweenském koncertu Mr. Bungle. Ta refreshnutá thrashmetalová nahrávka The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo má super energii. Intenzitou prožitku to překonal jen Tenet v kině, protože si nevybavuju hlasitější hudebně-zvukový doprovod filmu. Zaraženej do sedačky a nechápající. Jinak mě nejvíc bavili noví Mutanti hledaj východisko s Klimešem a dalšíma peckama. Skvěle to šlape po cestě do práce, z práce, večer k pivu, přes týden i o víkendu. Ze zahraniční tvorby mě dostalo nový album Ohms od Deftones, to jsem teda fakt nečekal. Díky tomu jsem se navíc vrátil k projektu Crosses ††† a jejich eponymní nahrávka se stala nejposlouchanějším albem léta páně 2020. A protože už senilním a mám velkou slabost pro PC Music, tak mě aktuálně nejvíc nakopávají některý srdcový eurodance hity z devadesátek a novej A. G. Cook je taky špica.

Jaké je Brno? Je pravda, že tam všichni mluvíte hantecem? Kojetín ti nebyl dost dobré?
Za těch patnáct let, co v Brně žiju, jsem tady spokojenej. Vyzkoušeli jsme se ženou několik lokalit, ale vždycky to byly spíš okrajové části, kde je větší klid. Žádný zácpy a tramvaje pod oknama (vidíš, žádná šalina). Hantecem tady podle mě mluví už jen báby na rynku, ale za to asi může moje sociální bublina, protože většina kámošů jsou taky náplavy, stejně jako já. A všichni se tu navzájem znají nebo aspoň mají společného známého. Brno jako jediný vtip, ve kterém se dá bydlet, mi vlastně připomíná Kojetín. Asi stesk po rodné hródě. Akorát v Brně nemáme kde parkovat, ale zase máme Tima.

Kam si mám zajít v Brně do přírody, na drink a kam na šalátik? Kde tě člověk potká nejčastěji?
Bydlím na kopci nad Brnem a jen málokdy se skutálím dolů. Když už k tomu dojde, tak je Kabinet Múz jasná volba. Fantastický jídlo od Die Küche, pivo taky není špatný a skvělých koncertů nepočítaně. Jednu dobu jsem tam frčel na Vincentce. Jinak se slzou v oku vzpomínám na Boro a taky na Prahu, teda na tu naši brněnskou. Děcka ze severu to obkoukaly a teď mají v Ostravě klub Brno, takže až to půjde, musím to zajet zkontrolovat. Rádi taky vyrazíme na Olomouckou do vietnamské tržnice, kde dostaneš top asijskou kuchyni za pár korun. A pokud jde o přírodu, tak nejblíž máme Mariánské údolí, tam s rodinkou trávíme poměrně dost času. Na lom lomeno kopec Hády vidím z okna. Tam je to taky fajn, ale někdy tam bývá dost lidí, takže raději někam dál do lesa. Třeba ke Kutné Hoře.

Tvůj oblíbený vtip o Pražácích?
Kromě desítek koncertů, na který jsem do Prahy vyrazil, jsem tam v mládí při pokusu o studia strávil půl roku a bylo mi tam dobře (možná až moc), takže si z Pražáků prdel nedělám. A když se mě někdo zeptá „vodkaď si?”, tak mu rád odpovím „vodkaď si to sám”. Ale ani Hanáci v Praze to nemají jednoduchý. To znáš, jak si jeden od Holomóca chtěl objednat v restauraci na Václaváku kolo? Když zjistil, že nemají, tož si dal fanto.