Moon Crew #55: Michaela Peštová

Míša Peštová je členkou měsíční posádky něco málo přes rok. Přesto její zápal pro hudbu a psaní nabraly na obrátkách. Po profilech písničkářky Adrianne Lenker nebo rapperky Rico Nasty teď můžete její texty číst třeba na webu ČT Art nebo Lidovky.cz. Jak se magistra geografie dostala k hudbě? A v čem je fundraising podobný editorství? A je lepší Beyoncé, nebo Cardi B?

Jak ses dostala k psaní pro Full Moon? Jaký byl tvůj první článek?
Máma mi zrovna před pár dny říkala, že by ji míň překvapilo, kdybych napsala knížku, než že budu někdy psát o hudbě. Smály jsme se, jednu jsem už přece napsala. Bylo mi sedm a asi jsem se potřebovala vypsat a vykreslit - svojí prvotinu jsem si i sama ilustrovala - z potopení parníku Estonia. Jako malá jsem ne úplně ráda četla, protože mi to moc nešlo, ale psala jsem si něco někam prakticky neustále. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych s tím mohla dělat něco jinýho, než třeba napsat diplomku, což bylo mimochodem něco, co mě na rozdíl od všech možnejch jinejch věcí na vejšce fakt bavilo.

Když jsem se pak v roce 2015 přestěhovala do Prahy, potkala jsem na kurzech současnýho tance Mášu, která později do Full Moonu začala psát. Hrozně jsem jí obdivovala, fascinovalo mě, co všechno v hudbě dokáže slyšet a jak o tom píše. Já nemám žádný hudební ani žurnalistický vzdělání, tak mě ani nenapadlo o tom přemejšlet. Pak ale loni přišel festival Okolojeles, kde jsem se skvěle bavila a byla nebývale kurážná a dělala si srandu z toho, že bych mohla napsat report. Maxim mě tehdy vzal za slovo a pomohl mi z chuchvalců vlastních myšlenek vytáhnout příběh. I když se teď při čtení toho textu musím dost smát, budu ho mít vždycky ráda, protože to byl splněnej sen. Vidět pak vytištěný svý vlastní jméno na papíře byl ještě úplně jinej level. Důkaz, že na plnění snů nikdy není pozdě.

Co tě baví psát nejvíc?
Mám ráda rozhovory. Já jsem dost zvědavá a ráda si povídám s lidma. Baví mě objevovat příběh, kterej ten konkrétní hudebník nebo hudebnice do svý tvorby vložili. Nikdy ti ho sice ten člověk - přirozeně - neřekne celej, to, co mezi těma střípkama zůstane viset ve vzduchu je ale možná ještě zajímavější. Když se mnou někdo sdílí, co se mu dělo v hlavě, když tvořil to, co ke mě nějakým způsobem promlouvá, je to hrozně zvláštní pocit, teď to budou zase slzičky, ale mě to prostě přijde hrozně intimní. Já s tou věcí mám nějakej zážitek, ten člověk mi vypráví svůj. To je pro mě strašně silný. Nebo takový ty momenty, když si někým povídáš a vidíš, že jsme všichni v něčem stejný, třeba když mi Spellling vyprávěla, jakou má hrůzu z veřejnýho vystupování nebo když Jakub König mluvil o tom, jak smysl některejch svejch textů objeví až za nějakou dobu, v obou případech se mi chtělo křičet „omg same!“. Zároveň mě baví objevování tý jinakosti. Člověk možná částečně chápe, jak funguje jeho vlastní hlava, a nakouknout do vnitřního světa někoho jinýho je fascinující dobrodružství, který mě vždycky něco naučí. Jako posluchačka jsem schopná se spoustu věcí domnívat, a když mi to pak někdo vyvrátí nebo osvětlí, tak mám pocit, jako bych se prosekávala džunglí a najednou tam našla zarostlej zapomenutej chrámovej komplex. Profily píšu ráda z podobnejch důvodů, zajímá mě ten člověk a jeho příběh.

Čím se živíš?
Pracuju v Bankwatchi, mezinárodní environmentální organizaci, která hlídá, jestli projekty mezinárodních finančních institucí a evropskejch fondů dodržujou ekologický a lidskoprávní pravidla. Potkávám se díky tomu s řadou extrémně inspirativních lidí z různejch částí světa, lidma, co se nedívaj jinam, když se někde děje něco špatně, ale jdou a snažej se to řešit. Hodně si toho vážim, je mi jasný, že mít práci, kterou mám, je privilegium.

Já se tam starám o to, abychom na to, co děláme, měli peníze. Kromě finančního plánování to v realitě znamená, že většinu času něco píšu, čtu anebo edituju texty ostatních lidí. Aby ten výslednej text splnil svůj účel, musí mít nějakou formu a informační hodnotu. Přijde mi to podobný jako s psaním textů o hudbě. Musím mít na paměti, že důležitější je, co si člověk z toho textu odnese, než to, co jsem se já nebo někdo jinej snažili říct.

Vystudovala jsi přírodovědeckou fakultu, jak moc využíváš věci, co ses naučila, ve svojí práci teď?
Strašně jsem chtěla studovat filozofii, jenže tam mě nevzali, tak jsem šla na geografii. Nebyla to nejsnazší cesta, kterou jsem se mohla vydat, párkrát jsem se bála vyhazovu, ale nakonec to dobře dopadlo. Jsem ráda za ten způsob přemýšlení, kterej jsem si odnesla. Hodně nás trénovali v uvědomování si komplexity přítomný v určitým výseku reality, hledat v něm vztahy, zákonitosti, jak spolu „možná“ souvisí něco, co tak na první pohled nevypadá. Na magistru už to bylo snažší, už jsem mohla dělat, co jsem chtěla, a tak jsem studovala rozvojový studia. Byla jsem tenkrát nadšená a v mnohém naivní a chtěla měnit svět k lepšímu. Měla jsem velký štěstí na vedoucího práce, kterej mě od začátku vedl ke kritickýmu zpochybňování toho, co chci dělat, abych ve svym nadšení nenadělala víc škody než užitku. Ve výzkumu jsem se zabývala tím, jak efektivní jsou projekty rozvojových intervencí, což nezbytně vedlo k tomu, že mám teoretickou i praktickou znalost toho, co by měly obsahovat, aby fungovaly. Takže i když to tak nevypadá, to, co jsem se naučila ve škole, používám každej den, když navádím svoje kolegy, co mají do projektů psát a proč.

Ve Full Moonu ses dost rozepsala. Jak to vidíš se svou publicistickou kariérou dál?
Já nad tím takhle moc nepřemejšlím, nemám v hlavě žádnej plán nebo konkrétní cíl. Prostě píšu, jak nejvíc můžu, protože je to něco, co potřebuju dělat. Psaní ve mě vzbuzuje nějakou přirozenou zvědavost, chci tomu rozumět, pochopit, jak to funguje. To s sebou nese hroznou spoustu nejistot, čím víc píšu, tím víc vidim, co ještě neumim a nevim, a chtěla bych, abych byla schopná předat něco navíc. Přála bych si, aby měl týden víc dní nebo den víc hodin a já všechno mohla dělat tak, jak bych si přála. Mám hlavu plnou nápadů, co by se tak ještě dalo, ale zase už jsem taky dost stará na to, abych věděla, že potřebuju najít nějakej balanc a neupracovat se k vyhoření, protože jestli něco fakt nechci, tak je to získat ke psaní odpor. Tu cestu si zatím dost užívám, baví mě obracet slova, prohazovat je ve větě, vyměňovat za jiný, protože to má lepší rytmus. Uvidíme, kam mě to zavede, sama jsem dost zvědavá.

Jakou roli má hudba v tvém životě?
Obrovskou. Zkusila jsem si na chvíli představit, že by měly streamovací platformy blackout a dost mě ta představa vyděsila. Hudba je kámoš, vždycky pro mě byla útočiště, zdroj silnejch zážitků. V lockdownu jsem na hudbě hodně oceňovala aspekt objevování. Ráda poznávám nový věci, jezdim do cizích zemí a to v lockdownu úplně nešlo. Spotify a Soundcloud byly světy bez hranic, který mohl člověk prozkoumávat, bez těch pár hodin strachu, že s nim spadne letadlo. Od tý doby, co se kamarádim s Mášou a Full Moonem, to navíc dostalo ještě komunitní rozměr, což je skvělý. Konečně jsem potkala lidi, se kterýma můžu víst sáhodlouhý litanie o tom, proč v Česku rʼnʼb nikoho nezajímá. To jsem v životě neměla a dost mi to chybělo.

Je nějaká deska, která tě přivedla k hudbě?
Moji rodiče nejsou žádní velcí hudební fanoušci, u nás doma se hlavně četlo. Já jsem ale od malička hltala hitparády, a když jsem pak v Esu viděla bandu rozjívenejch holek, co tančej po stole na nějakym usedlým večírku v třpytivejch oblečcích, bylo vymalováno. Dodneška si pamatuju, jak úžasný mi přišlo, že si tam ty cácory dělaj, co chtěj. Spice od Spice Girls byl začátek, bylo mi devět, jejich kazetu jsem dostala k narozeninám s prvním magneťákem a točila jí pořád dokola.

Co by sis teď nejvíc přála?
Empatii jako povinnej předmět, i když mám pocit, že chybí hlavně těm, co už do školy dávno nechodí. Aby ze skleněnejch stropů zbyly jenom střepy. Ambiciózní European Green Deal nejen na papíře, ale i v realitě, a funkční sociální politiku, která nevhání opomíjený skupiny obyvatel do náručí populistickejch trhovců. Čtyřdenní pracovní týden, abychom měli čas lelkovat.

Beyoncé, nebo Cardi B?
Obě, protože jsou pro mě ztělesněním toho, co to znamená bejt unapologetic. Čeština pro to ani nemá slovo! Destiny´s Child jsem poprvý slyšela na tanečním hiphopovym kroužku ještě někdy na základce a už mě to nikdy nepustilo. Lemonade od Beyonce byla pro mě - mileniálku, socializovanou k tomu pořád se ptát na něčí svolení, pořád se za něco omlouvat nebo zpovídat z vlastních rozhodnutí - jak rána kladivem do hlavy. Pořád okolo sebe slyšíme, jak se „správně“ zachovat v určitých situacích, pořád ty stejný narativy. Ona se na to všechno programově vykašlala, nikomu se na tý desce nezpovídá z toho, proč se s rozhodla zůstat s tím, kdo jí podvedl. I když sdílí všechny ty vnitřní boje, není žádná oběť, ale žena v rukou pevně držící rozhodnutí, který dělá. To je pořád revoluční akt. Public persona Cardi B se nestydí vůbec za nic, naopak je na sebe patřičně hrdá, což je prostě balzám a zároveň vztyčenej prostředníček všem těm, co ženám pořád naznačujou, že by se měly stydět i za to, že dejchaj. A ještě k tomu je zábavná.

Co přeješ Full Moonu do budoucna?
Aby pořád věděl, kdo je, ale nebál se jít dopředu a hledat nový cesty. Spoustu inzerentek a inzerentů, čtenářek a čtenářů i autorek a autorů. Multimediální obsah, progresivitu nejen v hudbě. A ženu editorku.