Moon Crew #56: Martin Kozumplík

V Mooncrew si tentokrát povídáme s osobou, kterou v tiráži najdete v kolonce „roadie“. Skrývá se za ní Martin Kozumplík, vydavatel Full Moonu, hudební fanoušek, spolumajitel brněnského klubu Kabinet Múz a také občasný přispěvatel do našeho měsíčníku. Jak vypadaly začátky s Full Moonem? Na jaké zážitky s Apačkou vzpomíná? A jsou nejlepší kapely na světě z Brna?

Čau Martine, dáš si kafe? Kolik máš desek Davida Bowieho?
Asi je nebudu počítat, ale určitě více než tři sta. K tomu jednou tolik cédéček, knížky a různé memorabilie. Docela dlouho jsem to bral vážně, ale došla mi šťáva, když mi stejnou otázku před dvěma lety položil prodavač v Revolver Records v Barceloně, kde jsem si kupoval několik Bowieho bootlegů. Hrdě jsem se pochlubil a on se jen zasmál, měl jich 3 500.

Pamatuješ na začátky s Full Moonem? Věřil jsi tehdy, že tištěný časák může vydržet víc jak deset let?
Pamatuju si všechno úplně přesně, od prvních plánů až po vůni prvního výtisku, odřené auto, do kterého jsme těch neuvěřitelných 10 000 kusů nakládali. A nikdy jsem nepochyboval o tom, že budeme časopis vydávat i po deseti letech, ačkoliv je dnes všechno jinak. Začátek byl strašně naivní, rozpočet opulentní a prodeje tragické.

Vzpomínáš si na svůj první text do Full Moonu? O čem byl? A proč nepíšeš víc?
První text mi vyšel ve třetím čísle a byla to velká recenze na album Varieté Marca Almonda. Na toho jsem se pak po letech jel podívat do Berlína. Poslední z mých hrdinů, kterého jsem do té doby neviděl živě. Je pravda, že moc nepíšu. Vždycky se u toho strašně nadřu. Dlouho se připravuju, poslouchám, o čem mám psát, a pak mi připadá, že se opakuju, používám stejné obraty. Nejsem se svým psaním spokojený, vždycky mě to nervuje a výsledek mě málokdy uspokojuje. Proto nepíšu víc, nechávám to na schopnějších.

Připadáš si starý, když čteš hudební žebříčky redaktorů a fotografů Full Moonu a tvoje koně v nich nejsou? Anebo jsou?
Ano, připadám, ale už se tím netrápím, Full Moon není zaměřený na mou generaci, takže se nestresuju. Nějakou dobu jsem si s tím lámal hlavu, ale rezignoval jsem, zvykl jsem si, šéfredaktor dělá svoji práci dobře a já nemám potřebu do obsahu časopisu jakkoliv zasahovat. Čtu Full Moon, Spark a Uncut, najdu si spoustu zajímavé hudby ve všech časopisech a co mě nebaví, o tom si prostě nečtu.

Na který zážitek s Apačkou nikdy nezapomeneš?
Těch by bylo víc, ale nikdy nezapomenu na společnou Primaveru, kdy jsme po koncertě Godflesh jeli do města a zavírali nad ránem jednu irskou hospodu. Probrali jsme spolu všemožná hudební i osobní témata (to moc často nebylo) a když jsem slezl z barové stoličky se skvělým nápadem, že budeme pokračovat jinde, neudržel jsem se na nohách. Jana se jenom smála. Nebo když jsme byli v redakci časopisu Rock a Pop s tím, jestli ho nechtějí prodat. Nechtěli. Anebo na spoustu vášnivých debat o nejlepších kapelách na světě.

Máš label, klub, časák. Je nějaký hudební sen, který by sis ještě přál splnit?
Finanční soběstačnost a důstojná mzdová úroveň všech spolupracovníků mých hudebních projektů, ale to je v téhle branži asi nesplnitelný sen. Jinak já si užívám malé radosti. Těší mě každá vydaná deska, povedenej koncert a mám radost z každého nového předplatitele časopisu. Když vidím, že to někomu dělá radost.

S oblibou navštěvuješ Primaveru, co tě na barcelonském festivale nejvíc baví?
Líbí se mi, že za jeden víkend vidím živě všechno zajímavé na jednom místě. Taky miluju Barcelonu, katalánskou kulturu, gastronomii, architekturu. Baví mě dramaturgie festivalu, vždycky někoho zajímavého poznám, potkávám tam známé z celé Evropy. Dřív jsem jezdil na koncerty do Vídně, je to z Brna docela blízko, později do Prahy, protože tam teď potkám spoustu známých, ale v posledních letech už se mi moc nechce opouštět Kabinet Múz. Takže vše podstatné omrknu v jednom slunečném víkendu na břehu středozemního moře.

Pamatuješ si, jaký výhled do budoucna jsi měl před rokem a jaký máš dnes? Jak podle tebe změnila a změní trh pandemie?
Pandemie nás těžce zabrzdila v rozletu. Klub dlouho stál a teď zase rušíme koncerty. Časopisy ztratily inzerenty a navíc roste cena vstupů - mzdy, papír, energie. Když nejsou koncerty, umělci neprodávají desky. Dotace a podpory nás udržely nad vodou, ale příští rok bude těžký. Všechno zdražuje, musíme taky zdražovat a nevíme, co trh unese. Lidi jsou unavení, vystrašení, otrávení z často nesmyslných opatření. Bez čtenářů a inzerentů časopisy nepřežijí, bez návštěvníků nepřežijí kluby a bez hudebních fanoušků se neprodají desky. Nejsem pesimista, hudba zrcadlí emoce, koncerty a hudba nikdy nepřestanou existovat.

A pokud to současné provozovatele zlikviduje, po covidu vyrostou noví jako houby po dešti. Trh se pročistí, karty zamíchají a pojede se dál. Pro mnohé to ovšem bude tragédie, kdy zbyde na konci celoživotního úsilí jen marnost. Na druhou stranu všechny covidové podpory a subvence jen roztáčejí inflační spirálu, která hudební trh likviduje, takže můžeme volit mezi dvěma zly. Jednoduché to pro nikoho nebude. Ale každá krize znamená příležitost.

Co všechno máte v Kabinetu nového? Rekonstrukce už je hotová?
Kabinet Múz prošel kompletní rekonstrukcí, sál je úplně nový, zcela odhlučněný, současný zvuk v sále bere dech. Restaurace Die Kuche má moderní kabát, interiér je krásnější než kdy dřív. Úplně nový je vinyl shop. Rekonstrukce je víceméně hotová, zbývá ale dokončit mnoho detailů, které nás rozčilují, protože se všechno strašně zpozdilo, nejsou lidi, materiál je dražší, řemeslníci nestíhají. Takže klub je sice krásně nový, ale v prosinci rušíme skoro celý program. Umělci marodí s covidem, lidi se bojí chodit na koncerty, předprodeje lístků úplně přestaly fungovat, do jara nečekáme žádné zlepšení.

Nejlepší jídlo, které jsi měl v Die Küche?
Ačkoliv nejsem vegan, v Die Kuche obědvám skoro každý den. Neumím jednotlivá jídla popsat, chutnají mi skoro všechna. Ničemu se nevyhýbám, ale velký dojem na mě dělá plněné portobello. Naše šéfkuchařka Pája je kouzelnice.

Co by měl dělat zralý muž v Brně, kromě toho, že tam žije?
To žití samotné nestačí? Já každé ráno projdu Lužánkami, alejí na třídě Kapitána Jaroše, parkem u divadla, užívám si tu cestu spolu se střídáním ročních období. To je moje Brno. Nepotřebuju hipsterské kavárny, byť mě jejich vysoká koncentrace těší, kafe si dám v Kabinetu, někdy v Jedné básni, někdy doma. A asi to se zralostí, ani genderem nemá nic společného, ne?

Co přeješ Full Moonu k jedenáctým narozeninám?
Čtenáře. Bez nich by to celé nedávalo smysl. Radost ze čtení o hudbě. Radost z hudby. Radost ze života (nejen v Brně).