Mše (Leonarda Bernsteina) nadčasová i rozporuplná

Kněz tančící na oltáři či polonahé mužské postavy svévolně šplhající a věšící se na dřevěné kříže. To jsou scény, které v publiku při prvním uvedení Mše Leonarda Bernsteina v roce 1971 vzbuzovaly velké emoce, ba rozhořčení. Dnes, po téměř padesáti letech, už nemohou podobné výjevy šokovat, hra samotná ovšem stále dokáže vyvolat zjitřené pocity. A řečeno zcela upřímně, jsou to pocity nejednoznačné...

Spektakulární představení, které i přes zredukovaný ansámbl čítá kolem stovky účinkujících, je postaveno na propracovaných melodiích kombinujících klasickou hudbu, jazz a rock a velmi přesvědčivých výkonech Vojtěcha Dyka v hlavní roli Celebranta i ostatních sólistů a sborů. Libreto kombinuje angličtinu a latinu, občas také češtinu, což působí místy až úsměvně. Střídání jazyků jde ruku v ruce se střídáním stylů a nálad. Zábavné a strhující části přikovávají diváka k židli, pak ale děj zpomalí ve zdlouhavých a pro nezasvěceného také nesrozumitelných pasážích, kdy se dostavuje pocit, že mu v příběhu něco uniká. Do jisté míry je tím stupňováno napětí, do stejné míry je to frustrující. Přes velkolepé pojetí a obsazení pak nejsilněji působí části, kdy je Celebrant téměř sám, například když dává průchod svým pochybnostem stran víry a procítěným falzetem zpívá do ztichlého sálu otčenáš.

Zdrojem pohybností je mu přitom druhá nejvýraznější část obsazení "Street chorus", ztělesňující cynismus moderního světa; sbor je navíc doplňován, či dokonce zastiňován projekcemi promítanými na nesymetricky rozmístěných obrazovkách. Ty ukazují na problémy současné společnosti, a to ve velké šíři: konzum, plýtvaní, chamtivost, dětská práce, epidemie, devastace životního prostředí, kruté zacházeni se zvířaty, demagogie, násilí, fundamentalismus. Obrazů je takové množství, že téměř uniká podstata, zda je důležitější imprese, nebo sdělení. Není ani jasné, jestli se nám autoři inscenace snaží naznačit nějaké řešení nebo jen poukazují jinými prostředky na definovaný problém.

Mladý kněz nachází východisko ve víře v Boha, ve víře, která obrací hříšníky a učí milovat své bližní. Mezi řádky pak lze vyčíst, že řešením může být i hledání upřímnosti a lásky v sobě samém a k sobě samému, a především pak odmítnutí ignorance a přivírání očí nad problémy, které se nás zdánlivě netýkají. To je poselství, které do hry vložil už Bernstein. V inscenaci je díky naléhavým videoprojekcím uchopeno poněkud brutálněji, čímž je zastřen důraz na jednotlivce. Přes celkovou rozporuplnost však není zastřeno to, jak nadčasové, i když posluchačsky náročné veledílo Mše Leonarda Bernsteina představuje.