Muse (poprvé): James Brown featuring Tom Morello?

Psaní o Muse není lehký. Za poslední roky se čtení prakticky všech článků o téhle partě z Devonu změnilo v muka. Všechny totiž vypadají stejně. Přirovnat k Radiohead. Hotovo. Přirovnat ke Queen. Hotovo. Zmínit falzet. Hotovo. Zmínit Twillight. Hotovo. Nepopírám, že na těchto čtyřech základních faktech doopravdy něco je. Tvořit z toho ale osu jejich příběhu není zrovna spravedlivý. Muse tu totiž byli dávno předtím, než upíři začali hrát baseball.

Vídeň 2006. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že za pár momentů budu tak blízko Bellamymu, že by ucítil i moje uprdnutí. Píšu Bellamymu, protože koho tu vlastně zajímá zbytek kapely? Wiener Städthalle se uctivě kloní před tisíci nedočkavými. Vzhledem k tomu, co se bude dít za několik let, je tohle spíš komorní atmosféra. Arabští překupníci nabízejí lístky za dvojnásobek, ti zoufalí, co šli naslepo, jim trhají ruce. Jeden k lístku dokonce dává zadarmo kebab. Nebo je to možná naopak. Pustí nás do haly, Noisettes, kteří teď leští taneční parkety v BBC, škrábou kytary jako o život. Lidi se baví, začíná být dusno. Ten opar, že přijde něco opravdu výjimečnýho, je všude kolem. S holkama to cloumá natolik, že místo ve dvojicích chodí čůrat po stovkách, čímž možná pokládají nový rekord v kategorii Fronta na záchod. Pak se začne zvedat opona a Muse, tehdy ještě v koncertní trojici Bellamy, Wolstenholne a Howard (později se k nim přidal Nicholls, který má na starost trubku, mačkátka a čudlíky) nastupují za zvuků Take a Bow, neoficiálně nejlíp napsaného otvíráku všech dob, který se v následných letech přesune až na poslední místo setlistu. Pískot loupe omítku, a kdybych při tom nevypadal blbě, pištěl bych taky. Pivo už nikoho nezajímá.

Tou dobou se válela na pultech čtvrtá řadovka Black Holes and Revelations, a kapela šplhala na ty nejvyšší pozice, i když někteří pořád nevěděli, co si o tom všem vlastně mají myslet. Mix metalu, španělky, patosu a konspiračních teorií prostě není obvyklá forma sdělení stadiónových kapel. Ale že Muse jsou mimo zaběhnuté koleje, bylo jasné už dávno. Třeba hned debutová deska Showbiz. Do obchodů se dostala koncem devadesátých let a nějaký bombastický úspěch nepřinesla. Jako by se kapela stále nemohla rozhodnout, zda je čistě alternativní, nebo britpopová. Výsledkem byl vcelku zábavný mix amerického zvuku raných devadesátek s citelným nádechem zvuku britského, který tehdy definovali Radiohead a jejich The Bends. Podobnost, umocněná i tím zpropadeným falzetem, pak Muse přišila nálepku Radiohead 2 alias verze pro mladé holky, které jsou unavené nekonečným poslechem Placebo. Ostatně tyhle hlasy se ozývaly už před debutem: první EP Muse sice zaujalo hodně kravaťáků a lidí z NME, ale důležitější kravaťáci zůstali střízliví a ze strachu, že půjde o nějakou nezajímavou sezónní imitaci Radiohead, kapelu ne a ne podepsat. Toho využil americký Maverick, který jim smlouvu nabídnul. A jako bonus přidal možnost předskakovat Spice Girls. Úžasná kombinace. Showbiz nicméně přinesla i nějaký ten hit (Muscle Museum nebo Cave hraje kapela naživo dodnes) a slibovala budoucnost.

Pořád Vídeň 2006. Bellamy se válí po zemi, na sobě černý mrkváče a otrhaný bílý tričko. Kluky to evidentně baví. Občasné metalové peklo pročísne zasněná balada. Vše je protkané tolika emocemi, že by se daly stáčet do lahviček a okamžitě aplikovat. Na, tady máš patnáct miligramů Plug in Baby a lásku na celej život, švihni to do sebe. Při Bliss se snáší velké bílé balóny, ze kterých se postupem času stane evergreen. Vše je intimní a zároveň megalomanské. I pódium vypadá skromně. Když si člověk odmyslí velký otočný post pro bubeníka, zůstane jen velká obrazovka.

Další rok byl pro Muse z hlediska vývoje klíčový. Mohli skončit jako nevýrazná kometa a příjemná kopie kopie kopie kopie Radiohead (víckrát tohle slovo nezopakuju), nebo se pustit vlastním směrem. B bylo správně a jmenovalo se Origin of Symmetry. Dodnes podle tvrdého jádra fanoušků a kritiky nepřekonaná (a pravděpodobně i nepřekonatelná) deska vzbudila všeobecné nadšení. Takové, že jí i uznávaný magazín Q přiřkl 74. místo v žebříčku Nejlepších desek všech dob. Muse totiž dokázali pojmenovat úspěch. Dali mu jméno Bellamy. Oproti Showbiz, kde jeho talent občas probublával, tu šlo naprosto vše kvalitativně nahoru, ať už to byly vesmírem obalené texty nebo silné melodie. New Born, Plug in Baby, Citizen Erased –kytarové onanie, jaké nastupující generaci chyběly, a které nikdo před Muse neuměl tak dobře prodat, aniž by ztratil vlastní ksicht nebo vážnost. A aby to bylo kompletní, už tady se objevily prvky, odlišující Muse od rádiového stáda – operní Microcuts, v níž Matt Bellamy tahá svůj vokál až k nebesům, budiž toho důkazem. Větší prostor dostal i klavír, frontmanova velká láska. Rachmaninov, Liszt, Prokofjev, Chopin – všechna velká jména klasiky dokázali Muse propašovat do svého zvuku, ať už šlo o nádherná intermezza (Butterflies and Hurricanes), z nouze ctnost (Space Dementia byla původně tvořena ze tří písniček, které kapela poslepovala právě klavírními party) nebo promyšlenou exhibici (United States of Eurasia na poslední desce zvedla v následujících dvou měsících prodej Chopina o 11%). To, že Muse umí prodat trochu té kultury facebookové generaci, jim prostě nejde upřít a zaslouží si za to pochvalu. Vydavatelství k tomuhle pojetí tak vstřícné a otevřené nebylo. Prý je té alternativy až moc. Prý je Mattův vokál moc afektovaný a moc vysoko a málo radio friendly. Spory a hádky o celkovou koncepci a zvuk alba vyvrcholily tím, že pánové z Mavericku dali ultimátum: buď zmizí falzet, nebo vás v Americe nevydáme. Falzet zůstal a Origin of Symmetry se dočkalo americké premiéry až o dlouhých pět let později – poté, co kapela utekla k Warner Music.

Po Origin of Symmetry následovalo nekonečné koncertování, neuvěřitelnou oblibu si tihle tři žánroví chameleoni vysloužili především v Japonsku a Francii. Tam vzniklo i jejich první koncertní DVD Hullabaloo, jeden z klenotů moderního rocku. Esence živelnosti? Extrakt zběsilé energie? Říkejte tomu jakkoliv, pokud tu smršť přežijete. Každopádně hlavní důvod, proč se tu zmiňuje Hullabaloo, je, že současně vychází také deska stejného jména, jakýsi soundtrack k neexistujícímu filmu, paleta b-songů, které po Origin of Symmetry zůstaly. Muse se tu prezentují ve své nejtvrdší podobě, Ashamed trhá ušní boltce, syrovost vítězí nad promyšlenou plastikovou strategií plných regálů. Jako by si kapela plnila svoje sny a upouštěla poslední páru z ventilu mladé agrese a vzdoru.

O to víc pak překvapuje následná Absolution, deska, která otevřela Muse celému světu a která přetavila vyhlášenou klubovku v extratřídu. Skvělé prodeje po celém světě (kromě České republiky a Tanzánie), stále omdlévající Japonci a taky první vyloženě stadiónové opusy takového rázu, až člověk zapochyboval, jestli náhodou Angličani nevymysleli fotbal jen proto, aby o sto let později mohli Muse v těch padesátitisícových betonových chrámech hrát svoje pecky. (Tohle psala šéfredaktorka Full Moonu před dávnou dobou do Lidových novin o koncertě Coldplay! Četl jsem to! – pozn. ed.) Jsou nahoře. Trvalo to nějaký ten rok, ale jsou tam. Důvod? Kluci dospěli. Začali nosit sáčka, přestali si barvit hlavy, přemýšleli. Naučili se prodat svůj zvuk. Samozřejmě to stálo nějaké oběti. Syrovost šla stranou a vystřídala ji učesanost a zvuk tak hladký, že by přeřízl i diamant. Ta tam byla uvolněnost; například Muscle Museum vznikla tak, že si Bellamy jedno odpoledne řekl, že složí písničku o slovech, které jsou ve slovníku před a po slovu Muse. Proč to komplikovat... Za to na Absolution bylo vše promyšlené a vypointované. Aranže se staly největším kamarádem kapely. Co zůstalo? Schopnost přijít s riffem, který na sebe dokázal strhnout všechnu pozornost. Stockholm Syndromme, v tomhle ohledu zřejmě vrchol tvorby, jen potvrdil, že Bellamy je nejen extrémně schopný skladatel, ale i jeden z nejlepších kytaristů, a nestydím se to napsat, všech dob. Kdo měl deset prstů, ten si to chtěl vyzkoušet. Kluci opouštěli holky kvůli kytarám, holky opouštěly kluky kvůli Mattovi (ten začal žít v Itálii se svou italskou přítelkyní Gaiou Polloni). Status: megahvězdy. Objevily se ale i první zápory. Byly od jádra fanoušků, kteří nehodlali překousnout posun k rádiově laděným cajdákům, ať už šlo o Endlessly, Blackout nebo Sing for Absolution. Ale pořád tu byla Hysteria a výše zmíněný Stockholm Syndromme, uspokojení přišlo i v podobě b-stran, které nabídly ten vysněný symmetry zvuk a v několika případech převyšovaly některé kousky z Absolution.

A pak se to stalo. Bod zlomu v podobě Supermassive Black Hole. Dlouho očekávaná první vlaštovka z Black Holes and Revelations doletěla do rádií a způsobila přinejmenším rozpaky. Prince na speedu? James Brown featuring Tom Morello? Supermassive Black Hole bylo zjevením. Někteří ji označili za nejvíc sexy písničku roku, jiní zase mlátili hlavou do zdi a ptali se, co že se to stalo? Muse zněli jako nikdo jiný na scéně. Kousavý taneční riff, zastiňující jinak trochu hloupý text, si našel cestu k novým fanouškům – a to berte jako plus. Mínusem ovšem bylo, že rádio měla zapnuté i jedna Američanka (Stephenie Meyer – pozn. ed.), co z dlouhé chvíle přepisovala romány Zuzany Franckový, s tím rozdílem, že místo česání koní tam narvala líbání upírů. Na světě je milion kapel a ona si musela zamilovat zrovna tu moji!, zničeně naříkali fanoušci Muse. Ti, kteří měli svojí první menstruaci za sebou. Z Twillight se stal fenomén, z Muse modly a psanci zároveň.

Black Holes and Revelations můžete definovat prakticky stejně jako Supermassive Black Hole – přearanžovaný mix stylů a rytmů, který na první pohled děsí, na druhý těší. A když píšu přearanžovaný, tak tím myslím vážně přearanžovaný. Trubka, španělka, latino, synťáky, metal, tleskání, masturbace. Velká vesmírná hudební onanodysea. Co je ovšem nejvíc fascinující: s jakou lehkostí vám Muse tenhle mišmaš prodají a tváří se, že jde vlastně o běžné, poprockové album. A to slovo pop ať klidně editor hodí do caps locku. (Opatrně s tím. – pozn. ed.) S tím taky souviselo vlažnější přijetí kritikou, která nedokázalo ustát, že deska skáče od intimních balad přes spacerockové eposy až do groove metalu. Jenže tohle jsou Muse, jmenovitě megaloman Bellamy. V jejich případě nejde o nějakou nejasnou ideu výsledku, ale o promyšlené a skvěle sehrané divadlo někde na Marsu. I když tu pořád nemluvíme o vyloženě konzumním rocku, počátky a raný zvuk jsou takřka v nedohlednu. Ne každý má holt náladu ve třiceti pořád skákat do bubnů a lámat kytary o odposlechy.

Dublin 2009. Zatím poslední setkání. Hala vypadá tak hezky a naleštěně, že by se vám ji povedlo perfektně vyfotografovat, i kdybyste stáli zády k ní. Složení fronty se víceméně nemění: 60% holek, 39% chlapů, 1% mimozemšťanů z oblasti Cydonia. Uvnitř jsou tři obrovské hypermoderní hranoly posázené televizemi, na výšku mají snad deset metrů. Pit se plní, kupuju si pivo, který stojí asi 300 000 euro plus 2 000 euro záloha na kelímek. Mám pořád takovej divnej pocit. Jako bych přišel na koncert Black Eyed Peas nebo co. To je jedno. Jdu si sednout, už mi není dvacet. Show začíná. Projekce je ještě větší a lepší a vypiplanější než kdy jindy. Lasery a světýlka a kouř a chladná digitální spoušť a jekot a v poslední řadě hudba. Muse se za ty tři roky změnili v největší šmoulí disco show. I hudebně to tu vypadá jako na nějaké brněnské Apokalypse, pořád se děsím, že někde uvidím Adama s roztaženýma zorničkama, kožešinou na ruce a galonem Poděbradky v podpaží. Všechny ty starý smrdutý a špinavý pecky teď mají vizáž uhlazených eklektických techno-metalových mutantů. Nechápejte mě špatně, nejde tu o taneční hudbu. Spíš o ten kovovej smrad. Možná je to úděl všech, co stoupají na vrchol. Změnit se v cirkus. Ve velkou, strašně zábavnou akci, která už ty emoce netahá po litrech. Spíš jako by na vás mrkala, ať si jdete do sektoru D5 koupit nějaký kalhotky s logem.

The Resistance byla už dopředu obtěžkána očekáváním, kam se teda půjde. Jestli směrem k Lady Gaga, nebo zpátky do garáže. Všichni jsme viděli to video s plyšákama, všichni víme, jak to dopadlo. Pokud se chceme utopit v definicích, šlo by to popsat takhle: Resistance zní, jako by někdo posadil Queen do kosmické lodi, hodil jim do kokpitu cédéčko Chopina a Christiny Aquilery a poslal je s tím na měsíc. Alternativní space rock nebo chcete-li easy listening art rock, který ještě horko těžko tahal Black Holes and Revelations nad rámec průměru v podobě hymnické Knights of Cydonia, tu zalezl někam pod kámen a přenechal místo osmdesátkovému soundu. O tom, že Bellamy pak malinko ztrácí schopnost rozeznat, čeho je moc a čeho je příliš, svědčí hokus pokusy á la United States of Eurasia nebo I Belong to You. Dívat se na tu spoušť jako na zklamání je ovšem unáhlené. Muse si předešlou deskou vychovali novou, silnější a hlasitější základnu fanoušků, která žije ve svém plyšovém světě, kde Green Day je alternativa a Steve Reich sprosté slovo. Tímto vydali přesně to, co od nich jejich nová krev potřebovala. Nenáročné singly jako Resistance (kopie dřívější Map of Problematique, která byla kopií Depeche Mode), popěvky ve stylu Uprising nebo dojemné klišé Guiding Light si ale snad nezasloužil nikdo z nás... O to víc pak zamrzí, že se celé album nenese v duchu závěrečné Exogenesis, která sice není instrumentálně kdovíjak převratným dílem, zato Muse pasuje nejvíc. Nicméně The Resistance není špatná deska. Je zkrátka průměrná – a to je v případě Muse neúspěch.

Budoucnost se stává současností a ta ukáže, kam Muse uhnou příště. Všechny jejich desky zněly jinak než ty předchozí, i když samolepku výrobny z britského Devonu mají jasně čitelnou. Neutron Star Collision, nový singl pro popmoderní tampón jménem Twillight, naznačuje, že z popcornové cesty, po které se vydali, rozhodně nechtějí ustoupit. Nic na tom nemění ani polehčující okolnost, že tenhle song vznikl vlastně mimo plán, protože se Bellamy po sedmi letech rozešel s Gaiou a tímto chtěl jen ventilovat emoce. Ale kdo ví, třeba ho tahle zkušenost nějak nastartuje, odstěhuje se z líbezného Lake Como, opustí nudného parťáka a souseda Cestera z Jet a zase se trochu nasere. Bylo by to jen dobře.

Vy, kteří půjdete na Rock for People a nikdy jste Muse neviděli, buďte připraveni na zážitek na celý život. Je to pompézní, je to strhující, je to čirý koncertní PVC perfekcionismus. Zároveň se ale při odchodu z té velké kelímkové louky plácněte třikrát do čela, že jste na ně nejeli o nějakých šest, sedm let dřív. Tehdy totiž byla ta dokonalost dokonalá.