Na skok do Kremže (Donaufestival)

Kremže je idylické městečko velikosti Kroměříže, jen neleží na břehu Moravy, nýbrž u Dunaje. Jde o partnerská města, ale na rozdíl od hanáckého Kromfestu s Ewou Farnou nebo Talk show Jakuba Koháka & Matěje Rupperta se ve městě rakouské hořčice odehrává Donaufestival s podtitulem Redefining Arts. Akce rozprostřená do dvou prodloužených víkendů nabízí kromě vynikajícího hudebního lajnapu také spoustu precizních uměleckých instalací, divadelních představení, performancí, projekcí a diskuzí.

Letos jsem rád, že jsem stihl alespoň část prvního víkendu. Hned úvodní den mi utekla Grouper, Godspeedi, Lanark Artefax, Laurel Halo nebo Lightning Bolt. Jistěže to bolelo, ale při prvním vstupu do známého kostelního prostoru Minoritenkirche se začíná smutek rozpouštět v temném kabaretním vystoupení Nobody od Willise Earla Beala, po kterém následoval příjemný taneční set In My Talons vídeňského hudebníka Floriana Pfaffenbergera. Nejšťavnatější sousto si ale pro sakrální prostor připravil Orson Hentschel v sestavě bicí a elektronika s občasnou kytarou. Agresivně minimalistický set s perfektně vyváženým a masivním zvukem byl prvním vrcholem sobotního programu. Tím druhým se měli stát Zonal s hostující Moor Mother. Jenže…

Zpožděné letadlo dua Zonal způsobilo, že organizátoři museli vyřešit patovou situaci nalinkovaného programu, kdy jeden interpret střídá druhého, a zařadili Lotica jako prvního pro večerní program v Messegelände. Nové skladby, nová image a nový přístup k pódiové prezentaci aneb promenáda s parukou v koktejlkách. Lotic si jako obvykle sám pouštěl hypermoderní tracky, ale namísto dovádivých tanečků tentokrát skladby velmi často prokládal solidně trapnými proslovy. Sám si narušoval vystoupení a nebylo se prakticky čeho chytit. Plochá performance bez náznaku gradace nebo překvapení v porovnání s perfekcionistickými umělci, kterých jsou plná pódia, byla extrémně špatně stravitelná. Trapnost nadevše. A o to zábavnější. Na Zonal došla řada s hodinovým zpožděním, ale vyplatilo se počkat. Prakticky neznatelné technické komplikace způsobily, že set Zonal a Moor Mother byl dle slov Justina Broadricka “more cinematic”, což nic nemění na faktu, že šlo o dubový masakr, při jehož basech odpadalo maso z kostí. Moor Mother v tranzu hypnotizovala dav a Bug s Broadrickem tvořili jako navedení.

Další den Donaufestivalu začal piknikem v parku, odkud jsme se přesunuli do Kunsthalle, kde měl výstavu fotograf Axel Hütte. Působivá sbírka nejen krajinek a portrétů. Další zastávka byla v divadelním prostoru Forum Frohner, kde Marina Gioti připravila relaxační instalaci Polysomnogarden. Potemnělý les, zurčící potůček a pulzující mech. Nádech a výdech. Dokonalá relaxace v uměle vytvořené přírodě, která se stala odrazovým můstkem pro vystoupení Lawrence Englishe. Výzva australského kovboje k ulehnutí či usednutí na podlahu kostela připomínala přístup Williama Basinského, ale power-ambientní exploze, které následovaly, fungují zcela jiným způsobem. Hmatatelné basové vlny prostupovaly skrz betonovou podlahu do těla a prostoupily až do mysli. Silné jak po fyzické, tak po psychické stránce.

fotogalerie z festivalu zde

Brzké vstávání nemáme rádi, ale pokud jsme chtěli sehnat lístky na secret gig v rámci série Stockholm Syndrom, nebyla jiná možnost. Tajemná vstupenka s místem a časem. Podařilo se a jedinou radost kazil fakt, že na festivale, kde se prakticky nikdy hudební vystoupení nekryjí, dojde v půlce setu na lámání chleba mezi Venetian Snares & Daniel Lanois a neznámým exkluzivním vystoupením. Zdivočelou elektroniku, připomínající Aphex Twina, podmazával medovou kytarou Daniel Lanois – samozřejmě že bych to vydržel poslouchat celou hodinu, ale znělo to přesně jako na desce a zvědavost byla silnější. Odměnou byl jedinečný dub-techno set JK Fleshe s Moor Mother ve sklepě Park Hotelu pro padesát vyvolených. Zhulená Camae si nezvládala ani otevřít vodu a sháněla další trávu, přesto dokonale pracovala s hlasem, který si nahrávala, deformovala a používala jako podkres pro další přednes. Broadrick coby zkušený elektro-matador sázel beaty par excellence a propojoval tracky s lehkou hravostí. Po třech vynikajících vystoupeních Zonal feat. Moor Mother musím říct, že mě tahle improvizovaná “minishow” bavila nejvíc. They Own You. They Own Everything!

Potom ještě hráli výborní Demdike Stare, Gravetemple i Ex Eye, ale bylo těžké se soustředit a ponořit se naplno do jejich dubu, drone-doomu nebo saxo-metalu. I to se stává po silném prožitku. Dva festivalové dny ze šesti znamenaly nespočet netradičních zážitků. Příští rok si udělám víc času, protože pokud se domorodcům podaří dostavět nová budova Kunsthalle, budu ho potřebovat.