Abbé, waghiss666 | Články / Reporty | 10.08.2024
Nevíte, proč každý tvrdí, že třetí den festivalu bývá kritický? Zrovna letošní Brutal Assault si dáváme v rozvolněném tempu, kdy projít kolem koncertu neznamená si ho užít, ale některé strhnou. A další se jasně dostanou do anketní topky. A jiné těžce zklamávají. Ani my sami bychom netipovali, který z nich to bude. Sázejte, než začnete číst.
CHVALTE! SLIBUJETE?
WAGHiSS: Volný proud myšlenek z hajzlu… Ne, vytekl jsem vsedě, páč mi nesedlo něco k jídlu. Holky ze stánku Kafe K4vka potvrdily, že ochutnávat cokoliv jiného než dhál od Médi se nevyplácí, maximálně pho jako podpultovku a je mi soybuřt, že zase peče slunce. Oblíkám růžový triko Sekacz Music, snídám bochté & kvarteto a beru Janu ze stánku s sebou, páč na Sea Shepherd se chystají Svalbard. Někomu už možná nevoní kvůli úklonu od blackových a hlavně crustových sypanic k postrockovým melodiím, za mě ale tahle kapela roste a zraje až na hlavní scénu festivalu a navíc si drží to podstatné: agresivní feminismus v textech a roztomilou srdečnost zároveň. Po rozhovoru se kapely v zákulisí šibalsky vyptávám na alergie, kytarista Liam na sebe práskne, že bych mu měl donést tác hrášku. Nesnáší ho. Tenhle vtip ještě zvopáknu, přestože jsem si slíbil, že dneska běhat nebudu. Jenže opatrný balanční sprint je za odměnu! Máš čas se rozkoukat.
ABBÉ: Moje dojmy ze středy a čtvrtka se kryjí s tím, co má před očima křeček v jednom kole. Využívám na novinky skoupější páteční nabídky a místo koncertů a rozhovorů obrážím hradební příkopy. S chutí zpráskám grilovanou makrelu, na kterou se třepu dva dny. Vůbec poprvé tady chutnám rybu, a ještě na ni zlákám polský pár, který podle jejich slov nejí nic než čerstvě uloveného domácího pstruha.
Kochám se instalací animovaných rotoskopů, kterou Franta Štorm udělal, aby nemusel obnovit Master’s Hammer. Nebýt sousedství s postapokalyptickou Junk Town dědinou a dost vytíženým barem, hodiny bych jen tak pozoroval, jak se umrlci muchlují a Habsburkům z temene leze jedovatý hmyz. Taky navštěvuju prezentaci mezioborového kolektivu Metal studies z Masarykovy univerzity. Bohužel to nejzajímavější, že jeden z akademiků se k výzkumu dostal přes mrtvoly zvířat, co v mládí rituálně pohřbíval, mi naprášil náš společný kamarád až ex post.
WAGHiSS: Zrovna když vbíhám do pressu uličkou Meet & Greet s bochté pro Svalbard, co jim posílá Jana jako poděkování za jejich nádhernej set, během kterýho zavřela oči před vším tímhle šílenstvím, konečně potkávám Marii Fišerovou. Je to nezmar, co pohrdá volným časem, ale takhle v zápřahu jsme ji ještě neviděli (a to spolu bydlíme). Vzala si na paškál kompletní doprovodný program a právě zjistila, že má zařídit secret show zálesáckýho blacku Yellow Eyes, co si nad jejich včerejším koncertem všichni pomlaskávali.
Ani ne za dvě hodiny telefonátů, přebíhaček, tahání cajků a překonání mnoha neřešitelných problémů je galerie vedle Meet & Greet narvaná k prasknutí a mezi vystavenýma fotkama se hrozí a mlátí palicí. Marie Fišerová je bohyně a zaslouží všechen obdiv a lásku světa! Nejen za doprovodný program, který si pochvaluješ. Nejen za nekončící péči o DIY kulturu ve městě, kde na vás většina sere. A taky proto, že všichni chlapi světa nestíhají její nasazení a zápal. Umíme kurvovat (a málokdo to zvládá s takovým šmrncem, jako právě Marie), ale vyzývám vás – objímejte, chvalte a fanděte ostatním co nejhlasitěji to jde! Slibujete? Karta se obrací, teď můžeš moji tsunami pozitivity zase rozvířit jako prach pod podrážkama pochodujícíma areálem.
CULT OF TOURISM
ABBÉ: Zkusmo zastavuju, když hrají Čad, víc než na tři kousky nezůstávám. Dříve tak sympatickou muziku mi kazí kdeco: vzpomínka na Pištovu účast na několika konzervativních katolických panelech o rodičovství, kruté hadry z butiku studia Kamarád, pořád ty samé průpovídky a hlavně, že to celé už je moc málo rokenrol. Za tohle číslo jsou vážně zralí na nakopání do vajec, jak tak rádi žertují.
WAGHiSS: Takovýho tě neznám, tyvole! Přiznávám, že v minulosti mě jejich vystoupení bavily, zároveň vzpomínám na včerejší rozpravu s Majem z Decultivate, jak ho vysírá, že právě Čad mají monopol na slovenskou tvrdou hudbu. Přitom bratia vždycky vychovali jednu kapelu, co si s deseti našima vytřela prdel. Nic naplat, třetí den festivalu bývá kritický a s tímhle vědomím pokračuju ve volném stylu plouživým tempem. Kromě Čad vynechávám i zdrcující set Ufomammut, i disonantní obskuritu Imperial Triumphant, dojde až na transcendentální pouť progerů Cynic, kam mě odvádí Dan Sywala. Na tohodle šarmantního kocourka, hrdého polovičního jugoše a ambiciózního novináře ještě dojde řeč, teď ale potřebuje kvalitní kafe. Dostávám podpultové pho od Ondry Burtko a vyměňujeme si hudební doporučení, i ti nejdrsnější tvrďáci vsadí na jednoho temného koně.
Předtím si na Obscure stagi hodlám vychutnat retro nádheru Unto Others. „Ako keby mali Him a Paradise Lost dieťa,“ doporučuje můj nejoblíbenější slovenský komik Mako, toho času po operaci, a nemohl se strefit líp. Jsem romantik a dávno se nestydím za svou nejoblíbenější kapelu vůbec, k volnějšímu režimu ideální hudba. Nabírám nervózního Dana. Jezdí sem poslední ročníky sám za sebe, bez záštity jakéhokoliv média a všechny rozhovory mu popadaly jak hrušky, až na jeden. Srdečným nasazením, precizní rešerší a profesionálním vyjadřováním strčí do kapsy každého z nás. „Dyť řikám – vesmír, pyčo, všechno!“ komentuje projekce na obrazovce vedle pódia, kam se běžně promítá koncert pro opodál stojící, a hned zkraje setu Cynic zazlobí technika. Už se nezvládnu naladit, jestli by se mi to povedlo i bez kiksu, stejně pochybuju.
ABBÉ: Ani naši si po setmění nevybírají nejzářnější hodinku. V životě bych nevěřil, že se Cult of Fire můžou stát turistickou pastí. Stačí je podpořit orchestrem a projekcí zkopírovanou jedna k jedné od agentury Czech Tourism. Černota se smyčci občas osvěží, takoví Fleshgod Apocalypse umějí z těch dvou nesourodých věcí nadělat spousty chutných prázdných kalorií, jenže tohle je pocta Smetanovi leda od manželů Stodolových: na starobylé, ctihodné látce spáchaná upachtěná masová vražda se zjevným loupežným motivem a naprosto chabým alibi. Hlavně že na to davy čuměly v telce.
WAGHiSS: Jejich loňský set i bez orchestru přilákal nejpočetnější dav, co se kdy před Obscure stage vešel, nedalo se hnout. Opakuje se situace Spiritbox: proti tomuhle opusu hrajou na zasuté Octagon scéně mě donedávna neznámí Take Offense. Jejich vypalovačku S.W.O. jsem objevil nedávno při poslechu festivalového plejáku v MHD a vystřelila mě z trenclí. Bylo nás sice pět a půl, ale nasypaná půlhodinka nápaditého a zdrcujícího crossover thrashe mě málem stála kosti v těle. Suverénně černý koně letošního ročníku, šicí stroje mrdaj, kytarový divebombs rozvibrovávají páteře a v prořídlém davu se pár frajerů ocitne v koncertním záznamu kanálu hate5six. Námrd jak hovado na kvadrát! Logistika mi hraje do karet a Kaliforňani to zabalí dobrých dvacet minut před plánovaným koncem, taky není potřeba ani nota navíc, vydávám se pro slzy a smutný soucit. Koukám, že tempo dneska máme podobně, počítá se, když kolem koncertu jen procházíš? Nebo musíš k pódiu čelem hleď?
NA FOCENÍ NEDOJDE
ABBÉ: V plné palbě dávám teprve kolem šesté set ukrajinských Jinjer, abych zapomněl na nemastné neslané Spiritbox. Mějte si je klidně za virál nebo partu hrajících inženýrů, kteří by bez explozivního temperamentu Teťany Šmajljuk nebyli nic, ale koktejl breakdownů, divokých zvratů, sypaček a osudové ženy v červeném, kvůli které občas zapomínám na to ostatní, mě vždycky vzpruží. A těší mě, že už nepočítají, kolikrát přijeli, a že jim je tu příjemně. Zkušenosti mojí ukrajinské klientely jsou znatelně barvitější a smutnější, ale stejně mě těší, že Česko takhle vidí.
WAGHiSS: A to jsem si fandil, že téhle nejoblíbenější kapele mý šéfový dám letos přeci jen šanci. Marně. Na Architects jsem chcával už roky, letos v lednu jsem odešel během první skladby, tady už nezbylo nic než mrdka, nicméně že se jejich set kryje s Emmou Ruth Rundle je naštěstí úplně jedno. Dělá mi radost, jaké zástupy dokáže uhranout zpěvačka s akustickou kytarou. Chce to odvahu se před nás postavit a obnažit na kost? Emma je dávno královnou a kdykoliv během jejího koncertu, byť jen periferně mrknu stranou, lidi kolem mě si utírají slzy. Pohlcující nádheru podtrhuje videorozhovor v prázdném press centru, kam si zpěvačku rámě v rameni přivádí Dan Sywala. Již brzy na vašich obrazovkách? Když je po všem, vyhlížím správný moment s foťákem v ruce a přijde mi o to krásnější, že k focení nedojde. Nechat si čistou, nezkreslenou vzpomínku, jako když mě během koncertu nenapadne vytáhnout telefon k terénní reportáži.
Ještě následujou Laibach, kam mě naštěstí dotáhne Kubuthór, abychom spolu zakončili další festivalový den rozplýváním se u headlinera. Bojím se cukání pravaček, naštěstí tihle provokatéři umí balancovat. Poslední písní je samozřejmě předělávka I Want to Know What Love Is a namísto bizarnosti jsme dojatí. Objímačky kazí akorát Deathstars hned vedle, strašně zestárli, byť v tomhle žánru postačí jen pár let. Rozněžnělý si nepřipustím, aby mi za ně bylo trapně, a pro jistotu dopisuju poslední řádky ještě předtím, než se vydám tankodromem na kutě. Poslední festivalový den dojde na nejednu z kategorie Nejlepší kapela na světě, psáno KA-PI-TÁL-KA-MA!, a mě bude zase strašně bolet, že tu Apačka neskáče z pódia. Píšu žádost o festivalový náramek jiné barvy, abych ji mohl zastoupit. Snad mi ji nedají.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.