Akana | Články / Reporty | 09.02.2020
Představuji si, že takhle nějak si může připadat Američan, který náhodou ve Státech zabloudí na koncert nějaké naší mainstreamové hvězdy pořádaný pro krajany. Tak trochu jako "stranger in a homeland". Nizozemsko-turecký sextet Altın Gün zaplnil Akropoli takříkajíc až po bidýlko především zásluhou místní turecké komunity, která významným představitelům žánru zvaného anatolský rock připravila nadšené uvítání a táhla s nimi za jeden provaz po celý set. Ovace, tanec, rozjetá párty. Při největších hitech sborový zpěv, k němuž zpěvačka Merve Dasdemir nepotřebovala vyzývat, naopak vypadala připraveností publika příjemně zaskočená. Ale i když si díky tomu český návštěvník mohl připadat poněkud mimo partu, v úvodu naznačená analogie nakonec tak úplně nesedí. Altın Gün sice jsou spíš hlavní proud než nějaká vytříbená specialita pro místní znalce world music, ale to neznamená, že by jejich směs turecké tradice, funku a psychedelického rocku byla pro nezasvěcené málo atraktivní. Strhnout dokáže kohokoliv.
Sedmimístné cifry u poslechů na Spotify mi měly napovědět, přesto jsem byl překvapený, za jak velké hvězdy relativně mladá kapela (loňské album Gece je teprve jejich druhé) platí mezi tureckou diasporou, do níž vlastně rovněž patří. Ale není to nijak nepochopitelné. Jak jsem nadnesl, jejich hudba je široce akceptovatelná, chytlavá, taneční a navíc prostoupená tureckou tradicí, kterou zakladatel skupiny, Holanďan Jasper Verhulst, těží především z období šedesátých a sedmdesátých let, kdy akustický folk začal vstřebávat rockové vlivy. Písně tak mají zřetelný retro-psychedelický nádech, reprezentovaný zejména bujnými výjezdy kláves Erdinçe Ecevita. Energický funkový spodek obstarává Verhulstova baskytara, bicí Daniela Smienka a kytarové beglajty Bena Ridera, zatímco zprostředkovateli lidových prvků jsou perkuse Gina Groenevelda, loutna saz, kterou s klávesami střídá Erdinç Ecevit, a samozřejmě samotné písně. Ty čerpají z tureckých folkových zdrojů v čele s tamní legendou Neşetem Ertaşem, z jehož repertoáru pochází například píseň Yolcu, která otevírá poslední album kapely a na koncertě rovněž zazněla v podání Ecevita. Ten odzpíval i několik dalších písní, větší část večera ale od mikrofonu ovládala Merve Dasdemir, jejíž projev i komunikace s publikem byly o poznání průbojnější a živější.
Pro ty, kdo hledají extrémnější hudební zážitky, by bývali vhodnější v pondělí na stejném místě BaBa ZuLa, ale ani Altın Gün rozhodně nebyli špatnou volbou. Nejen pro atmosféru, kterou mimořádně vstřícné publikum vytvořilo, nejen pro taneční rej, jemuž nešlo nepodlehnout. Kapela dokázala svůj set prošpikovat několika opravdu strhujícími momenty, šikovně podtrženými hrou světel, která nebyla nijak bombastická, zato efektní i neokoukaná. Instrumentálně ani nasazením šlo o neošizený koncert, který udělal radost nejen našim tureckým spoluobčanům.
Pozdní příchody nemám ve zvyku, většinou bývám na místě mezi prvními, ale pravidla mají své výjimky. Předskakující rumunskou dvojici Balkan Taksim jsem bohužel zastihl až deset minut před skončením jejich setu, ve chvíli, kdy už měla publikum pěkně rozhicované. Na splynutí s panující euforií už bylo tím pádem pozdě, ale Saşa-Liviu Stoianovici s elektrifikovaným sazem a Alin Zăbrăuţeanu obsluhující elektroniku zaujali i při letmém setkání. Minimálně prokázali, že míchání balkánských melodií s tanečními beaty prodělalo od dob DJe Shantela znatelný pokrok.
Altın Gün (nl/tur)
7. 2. 2020 Palác Akropolis, Praha
foto © archiv skupiny
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.