Nejlepší texty Full Moonu 2020: Z okraje společnosti do kulturního kánonu (Grime)

V článku o grimeu, který vyšel ve Full Moonu #66 konstatuje Karel Veselý, že tento hudební žánr je na dobré cestě dostat se zpátky na výsluní, které koncem první dekády nového milénia začal vyklízet. Při pohledu na padesát pět zastávek aktuální Stormzyho světové tour nezbývá než souhlasně pokývat hlavou. Grime během takřka dvaceti let existence prošel vzdorem, úspěchy i několika přešlapy a pády. Prošel cestu, na které dokázal dát hlas lidem z okraje společnosti, aktivizoval je a nabídnul vzory, s kterými se mohli ztotožnit. Cestu, kterou se mnozí nebojí přirovnat k tažení punku v druhé polovině sedmdesátých let.

Východní Londýn dnes vypadá jinak než před dvaceti lety. Stará zástavba a vybydlené průmyslové haly, v nichž se konaly divoké rave večírky, musely ustoupit stavební explozi a mrakodrapům jednoho z nejvýznamnějších finančních středisek světa. To vše pod heslem obnovy vnitřního města, které razila tehdejší politická garnitura v čele s Tonym Blairem. Vzniklo tak podhoubí pro vznik žánru, který odrážel náladu a pocity obyvatel, o jejichž situaci se nikdo příliš nezajímal. K tomu je třeba připočíst masivní rozšiřování šmírovacích kamer systému CCTV a takzvaný ASBO, což bylo nařízení premiéra, které umožňovalo při nedostatku důkazů udělit dotčenému civilní sankce v podobě různých zákazů a omezení a ignorovat tak presumpci neviny.

„Někdy jsem cítil chlad na srdci. Cítil jsem chlad vůči mé rodině, vůči všem,“ vzpomíná na přelom tisíciletí zakladatel žánru Wiley. Své beaty začal skládat na levném počítači, který dostal, aby na něm dělal úkoly do školy, ale místo toho se naučil základní hudební programy. Vznikající beaty vycházely z UK garage, tedy původně britského žánru, který spojoval house, R&B, rap, ale také jungle a pop. Z něj si vypůjčil vysoké tempo kolem 140bpm, ale doplnil jej odlidštěnými, chladnými synťáky. Výsledný zvuk vybízel spíše k agresivním reakcím než uhlazeným tanečkům.

Netrvalo dlouho a kolem nově vzniklého žánru se zformoval početný zástup interpretů a fanouškovská základna rostla raketovým tempem. Zformovala se řada lokálních crew, které reprezentovaly jednotlivé části Londýna, ke kterým se hrdě hlásili, a v hlavní roli bylo vzájemné soutěžení. Právě soutěživostí grime nejvíce připomíná hip hop, ale jinak mezi oběma žánry, kromě rapu jakožto formy příliš společných pilířů nenajdeme. Britský hip hop a grime vedle sebe existují od samého počátku a jejich vzájemná interakce byla dlouho zanedbatelná. Zatímco v hip hopu se pozornost zaměřuje především na rappera, tak grime má blíže k divokým tanečním večírkům, kde jsou vystupující upozaděni a podstatné je dění na tanečním parketu. Role rappera začala v grimeu růst až postupně – od partiček, kde se za mikrofonem střídal jeden rapper za druhým, přes individuality spojené s příslušností k dané crew až po výrazné jednotlivce jako jsou Stormzy nebo Skepta. Především druhý zmíněný však jen málokdy opomene zmínit svou domovskou partu Boy Better Know.

PIRÁTSKÉ PODHOUBÍ
Rádia ani televize grime rozhodně nevítaly s otevřenou náručí, v očích veřejnosti byl považován za žánr spojený s násilím. Ostatně Wileyho příbehy o tom, kolikrát byl v začátku kariéry pobodán, nahání husí kůži dodnes. Svůj prostor si tak musel grime vytvořit na vlnách pirátských rádií. Mezi nejznámější patřily Rinse FM, Dejavu FM nebo Laylow FM, na kterém bylo možné si za pět liber rezervovat devadesát minut vysílání pro svou crew. Vysílalo se většinou z pokojů a kuchyní, kvůli instalaci antény bylo nutné vylézt na nejvyšší věžáky v okolí. Kromě rádií se hudba šířila pomocí tzv. white label vinylů, což byly malosériové edice vinylů s beaty, které sami hudebníci prodávali z ruky do ruky, aniž by šly do oficiální distribuce. Ostatně třeba vinylu s trackem Eskimo prodal Wiley deset tisíc kusů z kufru svého auta. Dodávat, že za tím nebyla žádná smlouva, PR nebo manažer snad ani není třeba. První skutečně velký mainstreamový úspěch však přišel, když Wileyho chráněnec Dizzee Rascal vydal v roce 2003 album Boy in da Corner, jež následně dosáhlo na Mercury Prize.

Wiley se širšímu publiku uvedl povedeným debutem Treddin on Thin Ice z roku 2004 a především založením Roll Deep Crew, jejíž členové se postupně stávali hlavními hybateli scény. Pod svá křídla vzal jména jako Dizzee Rascal, Tinchy Stryder, Flowdan, Trim, Jammer, JME nebo Skepta. Právě tři posledně zmínění se později odtrhli, aby založili značku Boy Better Know, která je spolu s Roll Deep Crew historicky nejvýznamnějším grimeovým kolektivem. Pro pochopení role, kterou Wiley v začátcích scény hrál lze použít historku o tom, jak Skepta začal rapovat. K tomu došlo poté, co mu jako DJovi policie zabavila desky a rázem neměl z čeho hrát. Wiley se ho zeptal, proč místo toho raději nezačne rapovat a Skepta jako rapper byl na světě.

Grime se po roce 2003 postupně etabloval jako žánr a kolem roku 2008 pomalu začal lačnit po komerčním úspěchu. Jenže cesta k penězům vedla spíše přes popová schémata než grimeovou tvrdost. Wiley přišel s hitparádově vděčnou písní Wearing My Rolex, u níž už název jasně napovídá, na které publikum míří. Pozadu nezůstal ani Dizzee Racal, který na albu Tongue n' Cheek přispěchal hned s několika komerčně orientovanými singly, z nichž především píseň Holiday je podřízením se mainstreamovému popu nejhrubšího zrna. Grime byl pořád příliš nový a ostřílení hudební marketéři nevěděli, co si s novým zvukem počít, a tak jej raději zkrotili. Touha po komerčním úspěchu nakonec znamenala jednu ze dvou příčin krize žánru na přelomu a prvního a druhého desetiletí nového milénia.

GRIME JAKO POLITIKUM
Druhou příčinou bylo nebezpečí pro spořádané občany Velké Británie, které establishment viděl ve skupinkách mladých a naštvaných. Dokument Life of Grime v roce 2006 se ptá: „Grime je nejprogresivnější částí urban music ve Velké Británii. Je oblíbený mezi mládeží z převážně dělnické třídy, ale ještě pořád zcela neprorazil do hlavního proudu. Je to tím, že je příliš underground nebo kvůli zmiňování drog?“ Do historie se zapsala také řeč tehdy ještě opozičního politika Davida Camerona, který se snažil přetáhnout mladé voliče na svou stranu a pronesl dnes slavný proslov, v němž nabádal ke smířlivosti a otevřenosti k mladé generaci. Ostatně onen proslov nese příznačné pojmenování „Hug a hoodie“. Právě mikina s kapucí (hoodie) symbolizovala riziko, které bylo pro státní struktury o to nebezpečnější, že mu nerozuměli, neuměli jej uchopit. Nevěděli, kdo se skrývá pod kapucí a zároveň si uvědomovali, že kapuce jsou odpovědí na rozšíření kamer CCTV.

David Cameron však se svojí řečí pohořel, protože jen málokdo uvěřil, že skutečně chápe podstatu problému. To se ukázalo, když se Tima Westwooda, DJe stanice BBC Radio 1, zeptal: „Uvědomujete si, že některé z věcí, které hrajete v sobotu večer, podporují mladé lidi v tom, aby nosili nože a pistole?“ S Cameronem si poté na stránkách novin vyměnil několik ostrých prohlášení Lethal Bizzle. Cameron mu neopomněl připomenout situaci kolem jeho hitu Pow z roku 2004, který některé kluby odmítaly hrát, protože při jeho reprodukci údajně docházelo v klubu k potyčkám. V této atmosféře vzniklo nařízení, které vešlo ve známost jako Form 696, jež prostřednictvím dotazníku vyplňovaného pořadateli umožňovalo policii zakázat koncert bez předchozího upozornění. Nařízení bylo hojně kritizováno z několika důvodů. Jednak v jeho rámci policie sledovala, jaké etnické skupiny se budou nejspíše účastnit akce, kvůli čemuž bylo hodnoceno jako diskriminační a rasově motivované. Zároveň policii neukládal povinnost pořadatele upozornit předem a dát mu tak možnost hledat řešení přijatelné pro všechny strany. Místo toho se koncerty rušily v den konání na základě jednoduchého příkazu, jakmile policie vyhodnotila akci jako rizikovou. Promotéři tak měli najednou jen málo chuti investovat do koncertů s nejistým výsledkem a těch začalo ubývat. Společně se snahou o komerční úspěch se jednalo o hlavní důvody, proč grime ke konci prvního desetiletí nového milénia zažil ústup ze slávy. Mimochodem platnost Form 696 byla zrušena až v roce 2017, kdy už se před úspěchem grimeu nedalo couvnout.

Renesance však začala o tři roky dříve. Za symbolický milník lze považovat Skeptův singl That’s Not Me. V něm rapuje o tom, co vše k němu nepatří a z dnešního pohledu je možné píseň chápat jako pálení mostů za obdobím přebíraní popových formulek. Skepta zde mluví o tom, že dříve nosil oblečení značky Luis Vuitton, ale už ho vyhodil do koše, protože to přece není on. Jeho mladší bratr JME, který na tracku hostuje, pak dodává: „Nenosím nablejskaný designový značky/ Radši plivu hluboký rýmy oblečenej v černym tílku/ … Podívej se na mě se Skeptou ve videu se záběrama ze starejch časů.“ Právě video natočené záměrně v nízké kvalitě, v kterém oba rapují do mikrofonu na sluchátkách a jejich dvorní DJ Maximum má pult bohatě oblepený samolepkami patří dnes do zlatého fondu žánru. Nejedná se však jen o nostalgické vzpomínání, ale vypořádání se s minulostí, kterou je třeba překonat. Píseň posléze vyšla v roce 2016 na albu Konnichiwa, které nejen, že získalo Mercury Prize, ale také poprvé výrazněji uvedlo grime ve Spojených státech. Následovala americká tour a booking od festivalů jako Coachella nebo Bonnaroo. Pozitivnímu ohlasu v zámoří nepochybně pomohla spolupráce s dvěma členy kolektivu ASAP Mob a produkční i vokální účast Pharella Williamse.

CESTA NA VRCHOL
Ale to byl jen začátek. Úspěchů, a to nejen ve Velké Británii začalo po roce 2014 strmě přibývat. Ke grimeu se mimo jiné přihlásil Drake, když se stal členem labelu Boy Better Know, Kanye West si na koncert na předávání BRIT Awards nechal krýt záda zhruba čtyřiceti kolegy z grimeové scény (nechme stranou, kdo z toho nakonec profitoval), Boy Better Know vyprodali londýnskou O2 arénu, Wiley dostal řád britské impéria za hudební zásluhy, Stormzy headlinuje festival Glastonbury a Lethal Bizzle se svou dříve kritizovanou písní Pow hrál v Royal Albert Hall s londýnským symfonickým orchestrem. Z původně obávaného žánru se stalo britské domácí zlato. O tom, co přesně stálo za touto změnou lze jen spekulovat. Na jedné straně je vzrůstající popularita grimeu britskou odpovědí na celosvětově rostoucí oblíbenost rapu, ale zároveň platí, že grime se dokázal zbavit nálepky žánru spojeného s nebezpečím a postupně pronikl do veřejného prostoru. Pokusy o komerční úspěch tak nakonec přinesly svůj efekt v tom, že představili grime jako nekonfliktní žánr široké mase posluchačů. Grime tuto fázi vývoje přežil díky své životaschopnosti, a vyšel z ní nakonec ještě silnější než předtím.

Změna ve společenském vnímání žánru se neobešla bez reakce na straně grimeových hudebníků, pro které politika byla dlouho nepřátelská a byla třeba se proti ní negativně vymezit. Mladický vzdor žánru se však naopak přetavil ve schopnost politicky aktivizovat okolí a labouristický politik Jeremy Corbyn zase dokázal nabídnout adekvátní politický program. V roce 2016 se tehdy devatenáctiletý rapper Novelist na sociálních sítích pochlubil členstvím v labouristické straně a apeloval na to, aby Corbyn neodstupoval ani pod sílícím tlakem kvůli jeho přístupu k Brexitu. Ostatně tato situace se od té doby periodicky opakuje. Novelist ve své podpoře levicovému politikovi není rozhodně sám. K jeho podpoře se přihlásili také JME či Skepta a Stormzy o něm řekl: „Cítím, že rozumí tomu, čím prochází etnické menšiny, pracující třída a bezdomovci.“ Netrvalo dlouho a na podporu přispěchal také AJ Tracey, který se objevil v předvolebním videu. Tato podpora vyústila až do hesla Grime 4 Corbyn a přinesla své ovoce: „Lidé na ulici si o něm pořád povídají. Lidé, o kterých jsem nikdy nevěděl, že by se zajímali o politiku“, říká rapper P Money. To vše se odehrálo před volbami v roce 2017, kdy nakonec zvítězila Theresa May. Poté přišlo vystřízlivění mezi tehdejšími podporovateli Corbyna a nedávné volby, které ovládl jiny konzervativní kandidát Boris Johnson, už probíhali za výrazně slabší podpory grimeové scény. Větším tématem než podpora Jeremy Corbyna byly projevy odporu vůči Borisi Johnsonovi, které vyvrcholily, když rapper Slowthai na předávání Mercury Prize přinesl nápodobu Johnsonovi uříznuté hlavy.

Jiný přístup k podpoře své komunity představuje Stormzy. Na příkladu Wileyho nebo Lethal Bizzlea bylo vidět, jak se dříve démonizovanému grimeu daří vstupovat do území vyhrazenému kanonickým dílům britské kultury. Stormzy tuto cestu aktivně využívá především na novém albu Heavy is the Head, což je titul vypůjčený ze Shakespearova Jindřicha IV. Celá citace: „Uneasy lies the head that wears a crown“ pak odkazuje k tíži zodpovědnosti, kterou na sebe král bere. To, že obal nového alba je vystaven v Londýnské národní portrétní galerii lze brát jako další krok pronikání nového hudebního žánru do oficiální kultury. K tomu pak lze přičíst obálky časopisů jako Time nebo Elle a obraz aktuálně nejvýraznějšího mluvčího mladé generace v UK lze jen těžko zpochybnit.

Grime tak opět jako na svém začátku nabízí prostor znevýhodněným, tentokrát ale již z pozice etablovaného hudebního žánru. DJ Target, moderátor na rádiu BCC, mluví o tom, že grime „dal pozvánku všem nepozvaným“. Dan Hancox ve své knize Inner City Pressure zase píše o tom, že druhá a třetí generace migrantů dokázala úspěšně zabydlet nový kulturní prostor v momentě, kdy neměli možnost podílet se na ovlivňování politického prostoru. To vše platilo v prvním desetiletí po zrodu grimeu, nyní lze mluvit o tom, že kulturní prostor, který ovlivňují, se z Londýna rozrostl daleko za hranice Británie. Ostatně čtvrti, z kterých grime vzešel se po vlně gentrifikace změnily k nepoznání a doba, kdy žánr pomocí pirátských rádií fungoval v omezeném prostoru, už dnes vzala nevyhnutelně za své. S grimeovými hudebníky spolupracují kolegové s řady odlišných žánrů a jeho vlivy se úspěšně diseminují napříč hudebním polem. Někdo bude jistě namítat, že grime atakující globální žebříčky, už není tím, co býval. Není a je to dobře, protože jedině díky úspěchu je možné přežít a nezakonzervovat se. Na druhou stranu i uvnitř žánru samého zůstává řada hudebníků, kteří razí DIY přístup, což v poslední době nejvýrazněji ukázal JME, který své poslední album pojmenoval jednoduše Grime MC, jako by chtěl i v době globálního úspěchu obrátit pozornost na kořeny žánru. Ostatně i proto nenajdete album na streamovacích službách a dostupné bylo pouze na CD na eshopu Boy Better Know. Netřeba dodávat, že se okamžitě vyprodalo.

Nakonec tak došlo na Wileyho slova, který v roce 2007 na otázku, jestli nelituje nevyužitého potenciálu první vlny grimeu v klidu odpověděl: „Ne, to chce čas. Vybudovat scénu trvá deset, patnáct, dvacet let. Neměj strach, grime není mrtvý.“ Prorocká slova.