Nejlepší texty Full Moonu 2020: Buď řeznickej pes (Michael's Uncle)

Někdy v jednadevadesátém kdosi zazvonil za dveřmi v paneláku uprostřed hornického sídliště. Byl jsem puberťák v trenkách, švidral kukátkem, kdo to je, myslím, že tou dobou už jsem nechodil za školu, takže to musely být prázdniny. Stál tam divnej, škrobenej chlápek, který se do těchhle míst nehodil. Chvíli jsem uvažoval, jestli chci být konfrontovaný s někým, kdo mi neodpovídá věkem ani pohledem. Jehovisty jsem poznal z voleje, ale tenhle nenabízel spásu, smrděl úřadem. Dveře zůstaly zavřené, ale on se vrátil, dokonce několikrát. Nakonec jsem vyměkl a chlápek od policie mi předal papír s adresou služebny. Před revolucí jsme sháněli dobrou muziku na černých i povolených burzách v Ostravě a polském Těšíně, po ní se rozjely kšefty s kazetami na dálku. Objevily se inzeráty nabízející jakoukoliv hudbu, napříč styly a žánry. Všechno probíhalo prostřednictvím pošty, dopis prodávajícímu, od něj xeroxovaný seznam, pak objednávka, záhy balíček. Dalo se schrastit cokoliv, nekonečný studijní materiál, zlatý důl. Samozřejmě i pro ty, co množili kazety ve velkém. Kriminálka si na pár podnikavců došlápla, a protože jsem figuroval v některých adresářích, měl jsem podat vysvětlení, hledali „svědky“. Dělal jsem blbýho, tak mě nechali být.

V několika seznamech bylo jméno Majklův strýček, v jiných zase Michael’s Uncle, ale že jde o stejnou skupinu, bylo jasné. Vůbec jsem netušil, co hrajou, ale fascinoval mě název. Bylo mi patnáct a neměl jsem potřebu vyhledávat politicky angažované věci v jakékoli formě. Moje následná obliba Majklova strýčka nepramenila z narážek na socialistické zřízení, ale z toho, jak jiné to byly písničky, jaký měly sebedestruktivní, romantický nádech. To se s věkem a každou další jejich deskou měnilo, ale podstata zůstala. A to i přes potřebu novinářů a často i fanoušků pasovat je do role protirežimních bojovníků, na což byli vždycky hákliví.

A protože je dobré začínat rozhovor nepříjemnou nebo naivní otázkou, ptám se zpěváka Amrita Sena, jestli ho nemrzelo, že deska The End of Dark Psychedelia vyšla téměř rok po revoluci, že odrážela něco, co už bylo pryč? Že se ztratil komouš jako nepřítel? „Rok po revoluci? Mám teda pocit, že dřív, ale třeba se pletu. Nemrzelo, prvních tisíc desek z pětitisícovýho nákladu si koupili nadšenci, který ty písničky znali a žili je s náma od chvíle, kdy vznikaly. Že vyšly na vůbec prvním vinylu, kterej si u nás kapela natočila a vydala sama, bylo třešničkou na dortu a satisfakce za úsilí a tlak, kterej jsme s komunitou roky vyvíjeli. Promiň, ale znáš ty texty? Věnovals jim víc, než letmej poslech? Myslim, že jsou pořád aktuální. Nikdy jsme nebyli jenom protibolševická kapela, to by nám ke štěstí fakt nestačilo. Nechci se kasat, ale stojim si za tim, že ty texty maj přesah.“

Amrit Sen znamenal démonické individuum, takže i po letech se dalo číst: „Představovačka Michael’s Uncle by měla začít i skončit u frontmana Amrita Sena. Byl to on, kdo už dva roky před revolucí kázal svou HC pravdu proti biľakovštině, byl to on, kdo se stal symbolem toho, jak dokáží drogy hubit člověka, a nakonec byl to on, kdo se po chudých – na životní zkušenosti ovšem bohatých – letech dokázal vrátit zpět na vrchol. Armstrong českého androše má místo žlutého cyklodresu černé odrbané triko s nápisem I HAVE BOTTLES IN MY LIFE a na místo rychlých nohou jej zdobí výjimečný hlasový projev…“ (Lukáš Benda, Report)

U Amrita Sena můžeme začít, ale těžko skončit. Kytarista Petr Stanko působil v novovlnném Soubor tradičního popu a zároveň hrál v Kokrmentu, druhý kytarista Karel Jančák měl za sebou fungování v jedné z prvních českých punkových kapel Antitma 16, účinkoval i v postplastikovské Půlnoci, stejně jako ve formaci Egypt, kvalifikace Ivana Kleina byla daná bydlením s baskytarovou veličinou Vladimírem Padrůňkem. Za bicí si sedl Jaroslav Stuchlý, který časem rozjel Maradona Jazz a dnes je součástí Vanessy. Jejich síla byla v nevídané kombinaci postpunku, hardcoru i noise rocku. „Poslouchali jsme každej trochu něco jinýho, ale říkali jsme si, že to musí být tvrdší a psychedelický. Poslouchali jsme předtím kytarovky jako Led Zeppelin a podobně, potom punk a další věci. Já třeba i New Order, ale společně jsme začali ulítávat na newyorský punkový vlně, Black Flag, Sonic Youth a taky třeba na Joy Division,“ vzpomínal Stanko po letech v časopisu Rock & Pop. Svědkové prvních koncertů byli šokovaní a zároveň uchvácení neurvalostí hudby i projevu, dnes se žádná zmínka o Majkláčích neobejde bez tvrzení, že nikdo do té doby nehrál „tak tvrdě, rychle a přesně“.

Věci nabraly rychlý spád – první koncert po týdnu zkoušení, to se psal rok 1987, pak další a další nepovolená vystoupení, často rozháněná policajty, zastrašování ze strany veřejných orgánů, vrcholící zatčením u zkušebny a obviněním z loupežného přepadení, rovněž nucením Stankovy manželky ke spolupráci s StB. O rok později nahráli desku Svině!, která se šířila na kazetách, dokonce se pokusili vycestovat ven, do Berlína, jak vzpomínal opět Stanko: „Ono už se nějak vyjet dalo. Dali jsme si žádosti a dostali doložku. Jel s námi nejmenovaný spolupracovník, aby podal hlášení. Měli jsme tam domluvené hraní, ale kytaristovi ujel vlak, tak jel s jinou partou a bohužel je vybrali na hranicích, takže se nakonec nehrálo. Asi sondovali, jestli nevyvíjíme nějakou činnost. Tu jsme rozhodně vyvíjeli. Vedli na mě svazek, krycí jméno Majkl. Fakt vtipálci.“ Těsně před revolucí jejich aktivita dosáhla vrcholu a vedle koncertování otevřeli Kotelnu. Dnes se jí říká „legendární klub“, tehdy to byla řádně fungující, zasquatovaná kotelna v centru města, kde si podávali dveře Svatý Vincent i Daniel Landa, z nichž vítaný byl jen jeden. Kotelna vydržela tři měsíce, než se objevil aktivní úředník, který se domáhal hygienických a bezpečnostních norem, vše se tehdy začínalo rychle legalizovat. Michael’s Uncle šli od toho a svou prozíravost uprostřed bující džungle nového podnikání potvrdili tím, že si nahráli a vydali desku sami (už bez Karla Jančáka), na vlastním značce R.A.T. – Rock Against Totallity. Rok 1990 i ten další byl bohatý na hraní doma i venku, kde absolvovali hned několik turné, ale koncerty i šňůry postupně vzaly za své a jednotliví členové se postupně ztratili v drogovém oparu.

POLITICKÁ KAPELA?
Když se zpětně díváme na události roku 1990, jsou vidět hlavně ty „kladné“ momenty jako novoroční všeobecná amnestie, zrušení Státní bezpečnosti, první svobodné volby do poslanecké sněmovny i zastupitelstev obcí, Havlovo zvolení prezidentem, případně první návštěva amerického prezidenta u nás a koncert Stounů na Strahově. Méně už se vzpomíná na tzv. Pomlčkovou válku, týkající se dohadování nového názvu česko-slovenského státního celku, rychlou „transformaci“ KSČ na KSČM nebo zákon o Malé privatizaci.

The End Dark of Psychedelia něco z těchto událostí zachycuje, ale zároveň je podává tak, že z nich nejsou jen dobové momentky. Desku otevírá zlověstný škleb, řekněme intro, během něhož vícehlasá modlitba přechází v internacionálu. Následující skladba Securitate odkazuje na rumunskou státní policii a pohrává si se slovními spojeními jako „dělnická třída“ a „ďábel komunismu“, ale výsledkem je zjitřující dance macabre o zlu obecně. Song Trabanty naráží na událost ze září 1989, kdy byla západoněmecká ambasáda v Praze zaplněná uprchlíky z NDR, kteří přijeli v trabantech v domnění, že se tudy dostanou na západ. Zběhové odešli, auta se rozkradla. A píseň Amnestie nazírá akt hromadného omilostnění z Hlaváku plného bezdomovců.

Pak tu jsou méně konkrétní texty. Minutový hardcorový štěk Fakt že jo vztekle fluše na ty, pro které jsou peníze rozhodující, a je platný i mimo někdejší režim, ve kterém se za prachy i donášelo. Podobně skladba Tak zapomeň sice zmiňuje soudruhy a ostnaté dráty, ale není těžké si místo soudruhů představit nový establishment s jinými, ekonomickými „dráty“. A do třetice protiestébácká píseň nasáklá ironií Mít tak svůj ráj, kde slyšíme cesta daleká/ na dvě strany běží, na kterou se dát/ když vybral sis první/ pánům do řiti si vlez/ když vybral sis druhou/ tak si to taky sněz a jež vrcholí melodickým refrénem dobrou zprávu mám, byls oklamán/ made in StB. Kdo by řekl, že poslední verš téže skladby bude platný i třicet let po revoluci: Zazpíváme bolševikům, co to nepoložili. Texty Michael’s Uncle nevynikají nápaditými rýmy ani pravidelnou metrikou, jednoduché opakování týchž slov střídají dlouhé verše, hojně se objevují citoslovce, viz žalozpěv Mikoláši, čerti jdou / Pod dozorem. Ten zaujme i svou stavbou, když začíná jako podivná, zjitřená, rytmický klátivá hudebně-divadelní skeč party retardů a postupně přejde ze zdánlivě kakofonického jamu do čistého, melodického prozpěvování prostého na na na.

Senovy proměny od citlivého interpreta emocí k maniakálnímu skřetovi jsou nejlépe vidět na snad nejznámější písni Michael’s Uncle. Úchylák šetří kompozičními změnami nebo rušivými elementy, čitelná hardcorová skladba sází na účinný kytarový riff, expresivní vokální podání s využitím dalších hlasů a bezprecedentní text. Celek je tak podmanivý, že je jaksi nepatřičné napodobovat Senovu láskyplně odpornou stylizaci za znění slov: pojď ke mně blíž, mě se nemusíš bát/ podívej, mám dobrý bonbónky a čokoládu/ pojď se mnou do křoví, dám ti ještě panenku/ jak že se to jmenuješ/ Anička, pěkný jméno/ že to není panenka?, to je jenom panáček/ pohlaď si ho, vidíš jak roste…

Městskou, civilní poetiku představuje ještě sebeironický song Baby Stop o holkách v Perlovce (… žižkovskej hotel tolik nestojí/ hlavně aby plešounovi penis stál…). Jeho komplikovanější hudební struktura vystihuje přednosti skupiny obecně – je schopná zapracovat úsečné výkřiky, chvatný štěkot, vícehlasé repliky i sborový zpěv, refrény se zjevují místy nenadále, sloky jsou jen zřídka stejně dlouhé nebo není jasné, kde jsou jejich předěly, rytmika jako by se rozcházela, kytara se často pohybuje v jiném vesmíru. Stejně tak ale umí nasadit hitový riff, který záhy opustí, aby se pak celou stopáž utápěli v běsivém nástrojovém bordelu a dryjáčnickém řevu. Mluvím o songu Chcípám, jehož textu se co do jednoduchosti vyrovná už jen kraťas s trojverším To už bys ani necek/ kdyby ti najednou narostl cecek// Kreténe (To už bys ani necek). Ani u něj ovšem nemáte pocit laciné legrácky, rychlá punková črta zapadá do dramaturgie nahrávky, stojí v opozici k dlouhým a složitějším elegiím.

LEGENDY
Některé prameny, včetně Wikipedie, uvádějí, že celý náklad The End Dark of Psychedelia Majkláči záhy po vydání prodali nějakému začínajícímu vydavatelství. To ale není tak úplně pravda, Sen upřesňuje: „Nic takovýho se nestalo, první náklad jsme prodávali na koncertech a lidem, který si pro desku nebo rovnou pro víc desek přišli do Kotelny nebo si pro ně jezdili lidi z různejch koutů Čech, Moravy a Slovenska, když měli cestu do Prahy. V první stovce desek byla velká palice bombovýho venkovního hulení z Moravy, jako dárek. Nebyl to plán, kámoš přivez narvanej batoh na náš koncert na Újezdě, věnoval nám ho a my s nim udělali tohle, možná nás to na čas ochránilo od úplnýho vygumování mozkovejch závitů, byli jsme hovada. 500 desek si od nás koupil do distribuce českej undergroundovej emigrant Kocour (Karel Havelka, český disident, spoluzakladatel časopisu Vokno, spolupracovník Amnesty International, jehož StB nutila k emigraci dlouhá léta, se vrátil z Rakouska hned roku 1990 a založil firmu Globus International, pozn. ed.). Dalších nevim kolik si vzal do komise frajer, kterej přijel z Litomyšle, kde zakládal nakladatelství Archa, ale byly s nim problémy. Nerad bych se někoho dotknul, je to dávno, ale nejsem si jistej, jestli jsme kdy od něj nějaký peníze vůbec viděli. Část desek jsme poslali do zahraničí. Bylo to většinou tak, že nám každej dal, co moh, a zbytek nám dal nebo poslal, až když prodal zbytek. Moc nám pomoh Petr Bergámo Bergmann s distribucí, ale i s koncertama po Evropě. S druhou várkou, protože těch pět tisíc desek bylo rychle fuč, to bylo stejný, respektive si je tušim vzal renovovanej Supraphon, kterej je snad neprodal a desky skončily po bazarech. Po nějaký době nám nabíd Olda Šíma, že desku vydá na CD i s koncertem v první sestavě s Karlem Jančákem na Opatově, to znamená u jeho malýho nezávislýho nadšeneckýho vydavatelství Black Point, který teď, skoro po třiceti letech, vydalo výroční reedici The End of Dark Psychedelia, tentokrát zase na vinylu. Pár desek z první várky jsme ještě v roce 1990 rozhodili po různejch obchodech s deskama, který si je brali do komise, včetně Bontonu, což mi dneska přijde úsměvný, protože u Kratochvíla na Budíkově jsme desku nahrávali a platili cash, prachama, který nám pučil kamarád a fanoušek Tom Linhart.“

Black Point je značka, která se o desky Michael’s Uncle stará kontinuálně. Vyjma zmíněné reedice vydali i debut Svině! (nahráno 1988, vyšlo 1992) a záznam koncertu z Paláce Akropolis Futurum Groundlive (2007). Onen živák, který doplnil znovuvydání The End of Dark Psychedelia na CD (2001), je pojmenován prostě – Live 1987. Na něm, podobně jako na Sviních!, je ještě znát tvůrčí hledání, postupné vyhrávání, menší přesvědčivost v delších skladbách.

Na jedné z prvních kazet, které jsem si objednával od černých prodejců, je na straně A živák Majklova strýčka, ovšem z roku 1988. A tam už je to jiná kapela. Svižnější, důraznější, sehranější. Dlouhé hymny, které jsou zatím blíže postpunku, už dávají tušit agresivitu budoucího materiálu, z něhož zazní skladba Vzhůru bradou. To bylo moje zasvěcení. A taky chybějící článek v diskografii kapely pro ty, kdo chtějí mít vývoj Majklova strýčka/Michael’s Uncle ucelenější. Ten sice oficiálně není u konce, ale taky neslibuje pokračování, jak vyplývá ze Senových slov: „Majkláči se nerozpadli nikdy, jenom jsme se v určitejch etapách dohodli, že nebudem hrát. Vždycky zůstala, stejně jako po nedávnym listopadovym výročnim koncertě na Sedmičce, možnost hraní někdy někde otevřená.“ Na ten poslední koncert se objevily nadšené reporty, i když podle nich na kopec vylezli hlavně staří zjizvení psi, kteří pamatují záškuby devadesátkového běsnění a ze kterých často zbyly už jen stíny. Já tam nebyl. Ale věřím všemu. Čas je klam.