Nepočítaně mrtvol (Počítání mrtvých)

Pubertální želví mutanti patří k nejoblíbenějším figurám současné popkultury. Mají mimořádný obchodní úspěch a i po více než pětatřiceti letech na ně lze narazit téměř na každém kroku. Přitom vzešly z undergroundového komiksového podhoubí – když se v roce 1983 tito černobílí nindžové vynořili ze svých kanálů pod New Yorkem, kde na jejich výchovu dohlížel krysí Mistr Tříska, těžko mohl někdo takový zářivý úspěch očekávat.

Dnešní podoba Leonarda, Michelangela, Donatella a Rafaela (i jejich příběhy) se výrazně liší od těch původních. Jejich stvořitelé Kevin Eastman a Peter Laird rozhodně nevytvářeli uhlazené historky s dobrodružstvími, která nikdy nepřekročí mez útlocitné duše amerických většinových konzumentů. Eastmenovi tehdy bylo něco málo přes dvacet, Lairdovi necelých třicet a „želváci“ byli mimo jiné i parodickou reakcí na Ronina od Franka Millera. Jejich poťouchlých postav se však chytil masový zábavní průmysl a postupně přidal barvy, ubral násilí, zjemnil charaktery atp.

Než došlo k definitivní unifikovanosti a finálnímu zahlazení potenciálně nebezpečných hran, byla tu devadesátá léta a s nimi i spin-off Počítání mrtvých. Eastman se v něm spojil s největším komiksovým pankáčem všech dob Simonem Bisleym. Společně v rozmezí let 1994 až 1996 vytvořili čtyřdílnou sérii, v níž najdeme Raphaela a Caseyho Jonese (kamarádá želváků) a která je plná bezzkrupolózního násilí a mrtvol.

Na jednoduchém příběhu útěku před mafiánským zabijákem Eastman jako by upouštěl páru nahromaděnou za ty roky, kdy musel koukat, jak se z jeho drsných mutantů stávají všemi milované figurky na klíčenkách a seriálové postavy pro nejmenší. Krev teče proudem a na životě jednotlivce nezáleží. Ten, kdo se na začátku strany zdá jako významná postava pro příběh, končí ještě na téže stránce rozstřílený na cucky.

Estmanovu nekompromisní jízdu přes mrtvoly s chutí zhmotnil Simon Bisley, jehož komiksová zkratka a smysl pro tu nejčernější grotesku, roztěkané čmáranice vytažené silnými linkami korunují celostránkové výjevy. Bisleyho styl dokonale ladí s úsečným pliváním hlášek, kulek z hlavní samopalů a chladnou ocelí sečných zbraní. Obličeje a postavy jsou groteskně pokroucené, přesto se vyznačují vysokou mírou realističnosti. Oproti tomu třeba pistole jsou absurdně macaté, čímž vzniká neopakovatelná atmosféra akční jízdy podobná řádění Johna Ramba v Afgánistánu.

Počítání mrtvých nabízí vrcholnou komiksovou zábavu konce minulého století. Určitě se nehodí jako úvodní dílo pro vstup do světa Želv nindža, ale poučené fanoušky zahřeje na duši a těm, kterým současná podoba želvích mutantů přijde příliš rozněžnělá, může nabídnout oponentní názor.