Shaqualyck | Články / Reporty | 03.04.2015
[árt té kafé] Mandala je velmi svébytný prostor. Vydat se tam, znamená čelit permanentnímu útoku na všechny smysly. Možná je to tím důstojně vyhlížejícím stavením uprostřed parku, snad vytříbeným nápojovým sortimentem, nebo zvláštní směsicí lidí, kteří se tam bez ohledu na věk nebo pohlaví pravidelně srocují za účelem načerpání nových sil. Nejspíš od každého trochu. Ona neuchopitelná kategorie s názvem atmosféra je tu na každý pád výsostně jedinečná a svůj podíl na tom má i duchaplná dramaturgie, která si vytyčila vozit do Kopru nevšední interprety, jejichž tvorba přesahuje čas, prostor i škatulky. A po prvních třech měsících letošního roku je na místě konstatovat, že odvážnému záměru zdejší crew bezezbytku dostála.
Ira Mimosa? Vypadá jako Francouzka, zpívá jako Francouzka, a přitom je to Češka jak poleno, ačkoliv připodobňovat křehkou plavovlasou žínku ke kusu dřeva je poněkud zavádějící nadsázkou. Výrazivo jako „folk“ či „pop“ se k jejímu ušlechtile elegantnímu projevu nehodí. Zbytečně jsem se bál nezáměrných reminiscencí na Lenku Filipovou nebo, nedejbože, Ivu Frühlingovou. Tahle dáma nikoho nekopíruje. Její hudba, to jsou dokonale jímavé šansony přirozeně prosycené něžnou melancholií. Skvěle se hodí na ojíněné Jesenicko, rozervané předměstí Marseille, i do křivolakých pařížských uliček. Teskný vokál harmonicky souzní s akordy rodícími se z pevně sevřeného hmatníku, skladby mají duši a navzdory komornímu podání z nich probíjí vnitřní napětí. O něco výrazněji vynikají ty ve francouzštině, na první dobrou však bezvadně fungují i ty české. O příslovečné jazykové bariéře tu nemůže být ani zmínka, podobně čarokrásná hudba totiž promlouvá řečí, která je univerzální a srozumitelná každému, kdo se jí nechá zmámit.
Něžná písničkářka si užívala přízně naplněného sálu, vzletné songy pro odlehčení prokládala historkami ze života a na závěrečnou třetinu přizvala na pódium Tomáše Neuwertha. Talentovaný multiinstrumentalista už má sice prsty v tolika projektech, že by to vydalo na seznam o délce průměrné zimní šály. Jenže stačí dva, tři songy a všechno je jasné, nevyslyšet tuhle nabídku by se rovnalo zločinu proti muzice. V rukou basu, pravá noha na kopáku, levá přišpendlená k hajtce. Frajer. Písně s jeho přispěním dostaly rockovější ráz, obr se usmívá, patka mu lítá ze strany na stranu a spokojená Ira má radost, že od teď „může hrát i nářezy“. Už aby z toho byla deska, tahle spolupráce je pro fandy multižánrového přesahu požehnáním.
Kouzlo okamžiku ještě umocnila hostovačka Tomášovy starší dcerky. Lidi se nestačili divit a talentované flétnistce tleskali jak o život. Ale to už k nástrojům pomalu usedal tandem LaBon a na férovku rovnou oznámil, že namísto proslovů za sebe nechají mluvit produkci, protože: „Hovoriť o hudbe, je ako tancovať o architektúre.“ Inu, ambient. Jiný sport, jiná pravidla. Ale hrálo jim to fantasticky. Patrové klávesy, kytara a mraky efektů obhospodařovaných bosýma nohama. Bez přestávky, s fantaskními projekcemi v zádech. Chvíli mi trvalo naladit se na stejnou notu, ale jakmile jsem nastoupil, odmítal jsem z opojného kolotoče barev a bujných melodií seskočit. Jako bychom nejdřív levitovali v nekonečných dálavách hluboké vesmírné mlhoviny a pár taktů poté zase dlouze klesali na dno širého oceánu. Bylo to jako uvíznout v kaleidoskopu, vábivé, sugestivní a kompozičně vytříbené. Ryzí pocitovka. Zpočátku nevíte, co si počít, ale když si ji pustíte k tělu, stonásobně vám to vrátí. Velmi nestandardní zážitek, ale taková už je hudba. A v Mandale je vždycky lepší čekat nečekané.
Ira Mimosa + LaBon
28. 3. 2015, [árt té kafé] Mandala, Kopřivnice
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.