Nervozita i meditace podle Sapphire Slows

Dnes je to počtvrté, kdy se setkávám s djkou a zpěvačkou Kinuko Hiramatsu, která vystupuje pod pseudonymem Sapphire Slows a jejíž tvorba spadá do dark minimalu, experimentální elektroniky, ghost ambientu, smoky dubu a 80′s weird & dream pop soundu. Kinuko se narodila v roce 1989 v Hirošimě a od roku 2008 žije v Tokiu, kde jsme se seznámily. Je to hudebnice, máma malé holčičky, barmanka v luxusním baru v centru Tokia a má velké srdce, které tluče z velké části právě pro hudbu. Scházíme se u ní doma.

Jak se ti tvoří doma?
Vždycky jsem dělala hudbu v ložnici, takže je to pro mě přirozené, i když občas mi to nevyhovuje. Když jsem začínala, byl pokoj, ve kterém jsem žila, hrozně malý. Skládala jsem kdykoli, ve tři ráno i odpoledne. Teď mám roční dítě a brzy usínám i vstávám. Sednu si za klávesy zhruba v deset ráno a skončím v šest večer, ale takhle hudba nefunguje, tady nejsem v kanceláři a trošku s tím časovým plánem bojuji. Je pro mě přirozené spát tady a tvořit hudbu, ale hudba je pro mě hodně osobní. Tenhle pokoj je moje teritorium, ale musím nahrávat, když tu nikdo není, protože jakmile by se na mě dívalo pět lidí, bylo by mi trapně. Místo, kde bydlím, je pro mě i místem, kde se nejlépe cítím při nahrávání. Minulý rok jsem jela do Paříže na Redbull Academy, kde jsme se o studio dělili. Bylo nás tam třicet na osm nahrávacích studií, celou tu dobu jsme byli spolu a do toho tam kdykoli mohla přijít média. Byla to zajímavá změna. Pod tlakem a za pozornosti ostatních lidí jsem občas vyprodukovala dobrou věc, ale rozhodně bych tímto způsobem nemohla tvořit dlouhodoběji.

Jak bys popsala hudbu, kterou děláš?
Ted’ mám experimentální období. Dřív jsem si myslela, že už styl mám. Byly doby, kdy už mě lidi poznali, ale postupem času se o to už nestarám a protože čas se mění a já se měním každý den, takže se nemusím držet minulosti. Experimentuji s novými technikami a nástroji, s novými styly celkově. Zacházím do techna, ambientu i popu. U čehokoliv pocítím, že jsem to já, je to dobré a hotové, dám to ven. Tohle je momentální stav. Experiment.

Je pro tebe důležitá minulost, vzpomínky, nebo spíš razíš cestu nějaké vizi?
Moje hudba obsahuje hodně textur a pocitů z minulosti, a proto hledám ty správné nástroje. Už mnohokrát jsem vycházela z konkrétní věci, která se mi v životě stala, ale do toho i hodně improvizuji, a když končím, je důležitá celková atmosféra tracku. Starý příběh vytváří nový.

Existuje něco, co bys chtěla, aby lidi při poslechu tvé hudby zažívali, nebo se o to nestaráš?
Nechávám to na nich. V textech se snažím o perfektní angličtinu, ale zároveň ji v hudbě hodně rozmazávám. Nemám problém s tím, jestli si z toho lidi vezmou něco jiného. Ráda si vyslechnu, co si o mojí hudbě kdo myslí a co to v něm probouzí.

Už sedmým rokem žiješ v Tokiu - je pro tebe tohle město i po letech stále inspirativní?
Tokio není vůbec jednoduché, ale tady, kde bydlím, je velmi klidné. Je to stará rezidenční čtvrť, zatímco části jako Shibuya a Harajuku jsou naprosto jiné, tam je všechno víc živé, krátké a rychlé... Některá místa ve městě mají podivný a špatný vibe, ale většinou vládne skvělá atmosféra se spoustou kultury. Samozřejmě si musíš najít místa, kde chceš být a nechat se inspirovat. Mě inspirují lidé. Když přijedeš do Tokia poprvé, všichni jsou otevření a ochotní, ale když chceš do města a lidí proniknout víc, poznat specifičtější místa, bude se to možná zdát všechno složité a uzavřené. Žijí tu miliony lidí a chce to štěstí s někým se doopravdy spojit.

A co zvuky města? Soustředila ses na ně někdy, po hudební stránce?
Na tohle sem nikdy nemyslela. Nikdy si zvuky města nespojuji s hudbou, ale možná s tím teď začnu, budu si třeba nahrávat zvuky metra.

Jak je pro tebe důležitá japonská hudební scéna?
Velké uznání mám pro japonskou ambientní hudbu 80. a 90. let. Je to takové lehké, neostré elektro, jemné a příjemné. Hodně jsem poslouchala J-Pop z let 1990 - 2000, to jsem ještě nebyla ani teenager, to bylo zásadní období.

V Japonsku je obdivovaná vážná hudba, jaký k ní máš ty vztah?
Neposlouchám jí. Ona není obdivovaná jen v Japonsku, ale kdekoli jinde. Lidé respektují vážnou hudbu, protože má dlouho historii, je více považována za umění ve srovnání s ostatními žánry. Třeba popová hudba a vážná... Obojí je hudba, ale pro mě je těžké říct, kdy je za tím umění a kdy je to komerční produkt. Pop je třeba něco, co si koupíš a používáš. Když hudba vzniká, tak to není jen na rozhodnutí interpreta, jaké místo jeho hudba v budoucnu bude mít.

Připravuješ ted’ něco konkrétního?
Sedmipalec. Od svého posledního alba jsem už dva roky nevydala žádný originál, kvůli narození dcery jsem téměř neskládala, dělala jsem dema, ale nebylo to naplno. První rok na mateřské bez hudby byl stres a frustrace, nebyla jsem na novou situaci připravená a můj život se najednou převrátil. Na to, za jakých podmínek hudbu teď dělám, si pořád zvykám. Ale začíná se to zlepšovat, naučila jsem toho hodně nového po technické stránce a sedmipalec je skoro hotový. Udělala jsem v posledním roce pár nových tracků a až nedávno jsem pocítila potřebu se o tom s někým pobavit, konkrétně s přáteli z labelu Big Love. V Tokiu jsem u nich v minulosti vydávala, rozumím si s nima lidsky a máme stejnou filozofii. Takže to u nich brzy vydám.