Nestát se ozdobou pokojíčků (Balthazar)

Jak by asi vypadal svět, v němž by na plakátech dívčích časopisů nefigurovali členové boybandů či hvězdičky přihlouplých filmových muzikálů, ale tváře nemainstreamových umělců, jako jsou třeba Maarten Devoldere a Jinte Deprez? A liší se nějak fanoušci One Direction a Balthazar, ohlédneme-li od jejich hudebního vkusu? Odpovědi na tyto otázky budou vždycky spíše hypotetické, některé koncerty je však mohou aspoň naznačit.

O rozehřátí pražského Lucerna Music Baru se postaral Faces on TV, projekt belgického producenta Jaspera Maekelberga, kterého s Balthazar nespojuje pouze země původu, ale také spolupráce na Devolderově bokovce Warhaus. Maekelberg vystoupil sám – pouze ve společnosti kytary, sampleru, drum padu, perkusí a dalších nástrojů, pomocí nichž vytvářel zvuky a nálady ne nepodobné hlavním hvězdám večera. Na rozdíl od nich však sázel na minimalističtější aranže a melodie oživoval karibskými rytmy na bonga. Svým frenetickým nasazením, které chvílemi působilo až přehnaně, si publikum rychle podmanil a dost možná lapil pár duší pro samostatný pražský koncert Faces on TV naplánovaný na 18. dubna, tentokrát se čtyřčlennou kapelou.

Před nástupem Balthazar rozezněla vyprodaný Lucerna Music Bar spaghetti westernová melodie; jakmile se pak objevili muzikanti, dominantním zvukem se stal extatický křik, který utichl až s úvodními tóny houpavé Roller Coaster. Následující The Boatmen ukázala, že na hlasitosti se nebude šetřit a síla, s jakou tři kytary rozeznívaly prostory klubu, byla vzhledem k poklidně laděným nahrávkám až překvapující. Výrazná rytmická linka roztancovala publikum, nejživěji reagovalo na jednoduché refrény písní jako The Oldest of Sisters, Then What nebo Wrong Vibration. Pár skladeb z nového alba Fever naživo utrpělo a v sále zaplněném rozdováděnými fanoušky jejich intimní nálada nevynikla tak dobře jako na nahrávce, jejíž největší devizou je právě ona tajemná, pulzující atmosféra podporující imaginaci. Nejvíce na to doplatila Whatchu Doin’, jinak ale bylo patrné, že i většina nového materiálu působí na posluchače odzbrojujícím způsobem.

fotogalerie z koncertu tady

Jakkoliv se muzikanti tvářili skoro po celou dobu vystoupení nepřístupně a příliš nemluvili, kontaktu s publikem se nevyhýbali. Deprez sice často se svými rokenrolově uvolněnými kotníky existoval jen sám pro sebe, zato Devoldere takřka neustále obcházel půlkruhové pódium, v rukou stojan s mikrofonem, kterým se oháněl jen pár centimetrů nad hlavami fanoušků. To vše dělal jistě i proto, aby si celý dav dobře prohlédl. Jak jinak totiž chápat jeho poznámku, že neví, kam dřív koukat... Vrcholem jeho naparování bylo, když poklekl a část písně věnoval třem zkoprnělým dívkám na okraji balkonu za pódiem.

Některé kapely jsou prostě předurčeny k tomu mít oddané fanoušky; a nakonec je vlastně lhostejné, jestli hrají pop, rock, soul nebo tyto žánry kombinují jako Balthazar. Svět, v němž by se Deprez s Devolderem stali ozdobou pokojíčků, by se od toho současného lišil asi hlavně v tom, že by bylo mnohem těžší vysmívat se cizímu vkusu. Jestli by se ale v tu chvíli začali všichni poplácávat po zádech, pochybuji. Spíše by se našlo pár jedinců, kteří by místo dosavadního uznalého přikyvování začali ostentativně kroutit hlavou a své bývalé favority zavrhli. A tak jen doufám, že ty plakáty ještě nejsou v tisku.