Noc nikdy neutekla tak rychle (Mišmaš)

Sedmadvacetiletý festival Mišmaš jsem poprvé zažila před pěti lety. Tehdy zapůsobil jako zjevení. Kombinace punkového přístupu, pečlivé volby hudebního programu zahrnující známé, ale i neobjevené kapely české i zahraniční scény, a lokace představující polorozpadlý statek Ústsko v Bílých Karpatech dokázaly vytvořit silný dojem. Mísila se tu starší i nová generace lidí svobodného ducha, ignorující zhovadilé zásady tržního mechanismu. K snídani se podávaly chleby s pomazánkami za dvacku, lahváče, vege jídlo i výborné kafe. Letos se Mišmaš konal po tříleté pauze způsobené covidem. Pořadatelé zmenšili kapacitu na polovinu, což se projevilo na vyšší ceně vstupného, kterou někteří pravidelní účastníci nesli nelibě. Podobně jako čipové náramky, bez jejichž dobití penězi se nedalo fungovat. Tady ale byly argumenty čitelné, předejít manku.

Stage byly dvě jako obvykle, Maštal a U sklepa s tím, že produkci tradičně doplňovala barová „scéna”, v pátek řízná cimbálka Rajvel, v sobotu akustický punk ze Žiliny Dáša von Fľaša. Maštal v pátek otvíralo trojčlenné uskupení Pátí na světě Ivana Palackého. Jejich imaginativní texty a experimentální přístup k písňové formě, který můžete slyšet na povedené desce Jupiter Carousel, mi lehce protekly mezi prsty, hráli už od sedmi, kdy jsem se ještě plahočila rozpálenou silničkou vedoucí od bojkovického obchoďáku. Doporučuji všemi pěti. U sklepa, kde se chystají „neznámí tanečníci“, chytám jemné úsměvy Arana a Jamese P. Honeyho a osvěžuju si, proč, že jsem se tu minule cítila jako doma. Kytarové duo Šimanský / Niesner hrají písně z očekávané druhé desky Všechno dobré, která co nevidět vyjde u labelu Stoned to Death. Ideální rozjezd. Rychle stavím stan, abych stihla Jamese P. Honeyho, tentokrát bez domovských Buriers, se kterými na Mišmaši hrál v roce 2017. Tichý set s akustickou kytarou je plný jemně ironických vtípků a narážek nejen na Billa Callahana, „i want to kill bill callahan might kill jeff mangum too“.

Páteční večer skoro celý strávím u sklepa. Dříve se do něj dalo zajít i na sklenku vína, což někteří oplakávali. Já zase marně hledala místo, kde jsem si před pěti lety dávala výborné kafe, v punkové stodole s vytlučenými okny potaženými pavučinou. I Ústsko se proměnilo, v jednom z rohů třetím rokem provozují bistro majitelé statku. Architektonicky vkusná stavba z dřevem opláštěných maringotek od studia um architects je částečně včleněná do původního zdiva. Má nádhernou terasu s výhledem otevřeným do krajiny a nabízí vše, co si asi dnešní zhýčkaný zákazník touží objednat. Jen už to není tolik punk. Bistro pochválené Lukášem Hejlíkem v jeho gastroprůvodci vytváří zvláštní kontrast s punkovým étosem Mišmaše. Na druhou stranu lze jen ocenit snahu majitelů, kteří v okolí začali dokonce farmařit, získat smysluplným způsobem peníze na postupnou rekonstrukci bývalého poplužního dvora.

Aran Satan ze Silver Rocket je stálice, která nikdy nepřestává chytře provokovat politickou metaforou, ať už se naváží do národa, společenských konvencí nebo české hudební scény. Čechy skřetům se mi snad nikdy nevyzmizíkují z hlavy. Track Kosmas, jeho poslední věc s baskytaristou Timem Remisem (Auxes, Sweet Cobra), nevynechejte. Zkouším i legendární Majerovy brzdové tabulky v Maštali, ale nedokážu se naladit. Noc je neobvykle chladná, pomůže až oheň, borovička a set Atlantic Cable. Tyson Cosby (Lvmen, Squall) a Kuba Kovtun (The Turpentine) se svým country blues rozpohybují ledový vzduch i těla přihlížejících. Koukám na své kmitající špičky a přede mnou plynule tančí žena s plavým mikádem. Ladnost a bezprostřednost jejího pohybu svědčí o tom, jak pohodlně se cítí ve svém těle. Vrchol noci představuje koncert brněnských Nachttante, trestuhodně začínající až kolem třetí ranní. Slyším je podruhé v krátkém sledu a opět nechápu. Dark instrumental, sludge, jazz ensamble, kategorie jsou to trefné, ale naživo se vám roztřesou kolena i vnitřnosti. Moc originálnějších kapel neznám.

Přesouvám se k ohni, kde se divoce pěje za doprovodu tahací harmoniky a bubínků. Ujímá se mě Jarmil z jiného vesmíru a zanotujeme si o složitosti vztahů s partnery, kteří nejsou rodiči našich dětí, do hovoru se vkládá dívka, která lobbuje za polské muže, kteří narozdíl od českých umí více projevit emoce. Pomalu vychází slunce, na trávě jiskří malé rybníčky, jak by řekl Jirous, a noc snad nikdy neutekla takovým tempem.

V sobotu stage u sklepa ovládne taneční hudba pod taktovkou slovácké Bassta Fidli Crew. Kapely zůstávají v Maštali. Na anglosaském indie rocku jsem plna slepého nadšení vyrůstala, jen v posledních letech jsem měla za to, že jde o překonanou kapitolu. Živelný projev Adama Gajdošíka (De Mood, Ette Enaka) a jeho party Bare Escape mi dávají na srozumněnou, že možná nejde o status quo. Naživo energie jak hovado. Z pod rukou Toda Nesbitta snad nikdy nevyšlo něco, co by ve mně nezanechalo rezonující stopu. Hlas prohnaný modulátorem, syrový zvuk, tempo pomalé, až to bolí, ale tak nějak sladko-hořce, živé bicí Petra Somogyiho (Lyssa). Deska Remedios nahraná pod aktuálním alter egem UKWLT budiž ideálním soundrackem k pomalému umírání parazita jménem člověk.

Nejpřekvapivější moment festivalu se ale udál úplně nakonec, kdy místo kompletního Sýčka zahráli budějovičtí REK spolu s Liborem Staňkem. Sokol s Cíkálem začnou bez varování do lidí valit mathrockovou hlukovou hradbu, kterou pravidelně narušuje Staňkovo expresivní deklamování textů připravených speciálně k trackům REK. Tady už zdravý rozum nehledejte. Když hluboko po půlnoci, už v neděli přichází k Sokolovi dívka a říká „ tvoje basa nebyla z tohohle světa“, není daleko od pravdy. Mocné.

Bouchám do zdi pěstí
Snad budu mít štěstí
Cáká mi z ní krev
Teď se hochu teď se tref

Tenhle report měl mít původně název „Jak nezabít Mišmaš“, což jen dokládá nejistotu, jakým směrem se to vlastně festival vydává. Jestli proměna z místy vykalené planety poloopic komornějším směrem je správně, jestli se nám více dává, nebo bere. Nemám problém být dva dny očipovaný, ani že po mě zůstane datová stopa, vedle praktických pořadatelských výhod je to hlavně způsob, jak prostor neoplocovat, nemít sekuriťáky a soustředit se na průběžný úklid, doplňování potravin a hygienických potřeb. Udržovat atmosféru zdánlivě bezstarostného víkendu, který více než festival připomíná rodinnou oslavu. Chvílemi línou, chvílemi příliš rychlou, ale bez jakéhokoliv pocitu, že se chcete někomu vyhnout, že vás někdo napadá nebo vysírá. Omezuje.

Punk, kapitalismus, tady se černobílé vidění stírá, vidíme přechody. Je výhled z dřevěné terasy sezonního bistra Na kopci kýčovitý, nebo přirozený? Mi to dělalo dobře. I s vědomím toho, že vím, co je z různých stran pod kopcem, že támhle je nesečené louka, tam se klasí pšenice a támhle modrá ječmen. Pampelišková limonáda v tropickém odpoledni, kdy slunce vytahovalo pihy z kůže a lidi vypadali jako jehelníčky, mi několikrát zachránila život. A pokud se o bistru zmínil Hejlík, proč si s tím dělat hlavu. Zajímají nás struktury. Kdo jsou lidi, co dělají Mišmaš? Kdo chodí na akci tohohle typu? Je bistro nanicovatá trendy záležitost, která chce z ústského statku hojně navštěvovanou rekreační záležitost, chystá se asfaltování velkého parkoviště pro velké vozy a do maštale přijdou krásná zvířata pro krásné lidi? Zatím se nic takového neděje, pro majitele postupně opravovaného statku je třeba mít jen slova uznání. V maštali vystupujou hudebníci, kteří mají ke střednímu proudu přemýšlení hodně daleko, třeba zmiňovaný Todd Nesbitt je příkladem člověka, který bere „punk“ jako smrtelně vážný postoj, který nemá nic společného s rozplizlým, naivním používáním prázdné nálepky.

Kopec představuje nadhled. V úmorných teplotách je na něm nesnesitelně, jako když chceme mít nadhled nad vlastním životem. Takže jdu po svazích dolů, míjím louku posetou stany, hledám stín a chci být sám, abych mohl být s lidmi, i když zrovna na tomhle místě je to snadnější než kde jinde. Za lopuchovým paloukem je potok Kladenka, svlíknu se donaha a na chvíli vrostu do potočního bahna, které smrdí jako život. Jdu po proudu, abych se podíval, kde se z Kladenky odpojuje Třešňůvka, lezu zpátky na cestu a do kopce. Bílé Karpaty jsou jeden z nejkrásnější kontextů, které znám. Na statku se povalují rodiny s těmi nejmenšími dětmi, roční holka se kření z kočáru na každého kolem: „Její první Mišmaš, se nediv,“ říká otec. Poslední kapela má skoro dvě hodiny zpoždění, ale čas tady má jiný rozměr, malichernosti nikdo neřeší. Našel Mišmaš životaschopný, udržitelný model do příštích let? Obávám se, že tohle ještě nikdo neví a všechno se v dalších měsících promění k nepoznání, hodně statků ducha zajde na úbytě. Ale vím, co stojí za to podpořit. Jsem doma.