NorthSide 2019: Kamarádi do deště

Závěrečný den festivalu NorthSide (tady si můžete přečíst reporty z prvního a druhého dne) nám ukázal druhou tvář dánského léta. Polojasno s deštěm obohatilo šatníky o plastová ponča, a když začal foukat studený vítr, jejich šuštění bylo koncertem navíc. Nevítaným.

Vesměs domácí obecenstvo je ale na podobné eskapády zvyklé a už na první koncerty se dostavily slušné počty. I to pomohlo vytvořit skvělou atmosféru velšským indie rockerům Novo Amor, kteří se rozhodli pořádně opřít do kytar, a folkové vybrnkávání, jak ho známe z alba, bylo to tam. Publikum ocenilo komplimenty na počet přihlížejících, a ačkoliv na sborové zpívání nedošlo, do vytleskávání rytmů se zapojila většina. Správnou parťačkou do deště se pak stala Oh Land, která procestovala svou diskografií, od synthpopových začátků z před deseti let až po zbrusu nové indiefolkovou desku Family Tree. Lidi nejvíce ocenili starší hity Renaissance Girls a Sun of a Gun, ale i další songy se trefily do nálady všech, kteří si snažili udržet nadšení na hlavní chod dne, Bon Ivera.

fotogalerie ze závěrečného festivalového dne tady

Nejdřív ale došlo na luxusní předkrm. Londýnská bubenice Georgia se v Dánsku objevila podruhé a během dvou a půl let od supportu pro The Flaming ale jako by úplně změnila přístup k hudbě. Na NorthSide rozjela frenetickou party, kterou každou chvíli hecovala do skákání, tancování, tleskání a zpívání. Nečekaná explozivní energie vůkol uchvátila a britská vycházející hvězda se zasloužila o největší překvapení celého festivalu. A správné naladění na koncert The Minds of 99.

Ti jsou doma opravdu velcí - mýtická atmosféra zatím posledního alba kodaňských rockerů sice lehce ubrala ze zběsilého postpunku prvních desek, ale zárověň symbolizuje rostoucí popularitu skupiny. Během úvodní skladby Solkongen se frontman Niels Brandt nechal na jeřábu vynést do šestnáctimetrové výšky a cesta zpátky na pódium skrze dav za zvuku hymny pro rozjásané mládí, Ung Kniv, nastavila energii koncertu na jedenáctku. Nebylo jediné skladby, kdy by diváci neznali text a nedávali to hlasitě najevo. A ačkoliv na vřelá přijetí je už kvintet zvyklý, umí výbornou atmosféru náležitě ocenit. Moshpit netřeba, skáčou všichni, všude a pořád, vytleskává se do rytmu ještě dřív, než přijde vyzvání, skoro jako by to bylo v nějakém scénáři. Dokonalou tečkou byla závěrečná Hurtige Hænder, během které si Brandt odzpíval jen první verš a po zbytek skladby se ujal akustické kytary - zbytek odtáhl dav. Slzy štěstí v očích, věrné vyřvávání láskyplného textu a nekonečný aplaus ukončil rychlý přesun na hlavní stage.

fotogalerie z dalších festivalových dnů tady i tu

Bon Iver se od vydání desky 22, A Million v roce 2016 stali zvláštní kapelou, jejíž půvab se skrývá někde mezi staršími skladbami Holocene a Creature Fear, zatímco písně z nové desky fungují spíš jen jako vata. Možná za to může přemíra respektu, který k Justinu Vernonovi cítí většina posluchačů, ale výsledná atmosféra připomíná spíš kino - všichni s napětím očekávají, co se stane dál, a bojí se i jen špitnout. Ačkoliv spousta skladeb přímo vyzývá k chorálovému zpěvu, na opatrné doprovodné vokály ze strany fanoušků došlo jen během Skinny Love a Perth. Rád bych ostych přičetl ohromení z celkového výkonu skupiny – Vernon ve středu pódia jako principál dirigující svůj kvartet k fantastickému hudebnímu výkonu, komplexní vrstvení místy až sedmi nástrojů bralo dech.

Komu pak chyběla lepší interakce, ten si na své přišel u zavíračky s The Blaze. Pařížské duo se perfektně trefilo do vkusu mladého obecenstva, které si přišlo poslední koncert náležitě užít a tančilo hned od úvodních tónů. Rytmy vábily k relaxujícímu vlnění, ale to by jeden přišel o působivé vizuály. Jinak poctivá práce u pultíků, živé vokály a dobrá práce s publikem coby podněty k posledním vzpomínkám na trojdenní festival v severním Dánsku. Nebylo to naposled.