Obraťme list (Cold Cave)

Cold Cave se při svých pražských návštěvách trefují do sychravých večerů. Když hráli v dubnu 2017 v MeetFactory, bičoval přicházející návštěvníky studený déšť, tentokrát zase listopadový večer opožděného babího léta profukoval vlezlými poryvy noční vítr. Temnému vyznění kapely to jistě přišlo vhod, což se o přesunu koncertu do prostor Futura říci nedá.

Písničky předskakujících Choir Boy nepůsobí zrovna zajímavě, generická směsice indie/postpunku neslibuje nic originálního a bohužel ani zábavného. Návštěvníci se schovávají po stranách, na ochozech, ve stínech, ale na předkapelu se nakonec shlukuje aspoň menší skupinka zvědavců. Není ale na co být zvědavý. Hezcí chlapci se až nezdravě zhlédli v kánonu Joy Division a britských devadesátkových kytarovek, vše navíc zalepili cukrovou vatou nudného popu. Ticho a pauza. Nefunguje projektor, vizuály nebudou, postarší členy publika začínají bolet nohy, občasný výkřik či hvízdnutí nic neurychlí.

Nevadí, první tracky Cold Cave patří mezi ty, které rozpohybují i neexistující končetiny. Kapela ale zprvu myslí hlavně na to, aby vystoupení před poloprázdným sálem měla rychle za sebou. Nový track Glory působí plytce, neřeže, jen odezní a tak se to má s většinou repertoáru večera – občasný dravý beat nezvládá nabourat celkovou zasněnost a depresivní odevzdanost, kterou jen místy rozčesávají divoké pohyby Wese Eisolda, zpěváka a hlavního hybatele Cold Cave. Posluchači už dávno zavřeli oči a ospale pohazují hlavami do rytmu hypnotických úderů. Živelný večírek se tentokrát nekoná, ani jindy působivé obrazy není kam promítat – vše zůstává na vystupujících a ti naštěstí choreografii ovládají více než dobře. Vítaný zlom v dramaturgii i náladě koncertu přichází s návratem ke kořenům, do roku 2009 a k albu Cremations. Publikum se probouzí do postupně sílícího, sugestivního očistce. Pomalý, sedativní přednes enigmatického Maxe G. Mortona dává připomenout některé halucinogenní výjevy hudebního souputníka Boyda Rice. (Morton mu ostatně na svém nakladatelství 23 Wolves před nějakou dobou vydal paměti/román Twilight Man.)

fotogalerie z koncertu tady

Morton vypráví dál, klidný, potetovaný muž toho má za sebou dost a v Heavenly Metals črtá horečnaté obrazy postapokalyptického předměstí stojícího v bezčasí, melancholii střídá bad trip, nevzrušený hlas si suverénně omotává přítomné okolo prstu. Nakonec tak skladba svou specifickou atmosférou zastiňuje zbytek koncertu, respektive ho zachraňuje. Kdo by to byl čekal? Před rokem Cold Cave strhli publikum energickou show a divoká elektronika tracku Nausea, the Earth and Me zapůsobila jako zlatý hřeb šlapajícího koncertu. Letos byl nejsilnějším momentem návrat právě k počátkům, ke Cremations a jejich plíživému, někdy nepříjemnému, ale přesto tak přitažlivému vyznění.