V New Yorku #1: Kent 285, Boyd Rice a Cold Cave

1. 1. měli mít Cold Cave koncert ve williamsburgském klubu Kent 285, ale ještě den předtím nikdo nevěděl, jestli ho spíš zruší, nebo bude vyprodáno. Za všechno může Wes Eisold, frontman Cold Cave, který se rozhodl, že bude každou zastávku jejich turné zahajovat Boyd Rice. Riceova přítomnost zapříčinila zrušení už několika koncertů a Ric Leichtung z Kent 285 dokonce rozeslal každému, kdo si koupil lístek, oficiální prohlášení klubu. Boyd Rice se totiž posledních třicet let kamarádil s Ku Klux Klanem, nosil nacistické uniformy, obhajoval podřízenost žen, znásilnění... Docela jsem se těšil, byl jsem zvědavý, jestli se něco stane.

Kent 285 leží několik ulic severně od Williamsburgského mostu a je (jako všechno v New Yorku) docela snadné ho najít. Proto jsme ještě pár hodin před koncertem postávali u jižního cípu Manhattanu, kde v přístavu kousek pod Brooklynským mostem probíhal festival 4 Knots. Ten byl zdarma a měl na něm vystupovat Kurt Vile, kterého jsme kvůli Cold Cave nestihli. Z toho, co jsem viděl, stojí za zmínku garážoví The Babies a Marnie Stern, která mě hrozně štvala. Pořád ječela a mezi písničkami naznačovala, že zvukař je debil, protože jí nechce dát kytaru pořádně nahlas. Zvukař věděl, co dělá.

Ve Williamsburgu jsme byli něco před sedmou, prošli jsme obchod s fotkami cizích lidí a pyramidou starých telefonů, povečeřeli předražené tacos a vyrazili najít 285 Kent. Několik bloků před cílem přestávaly být vchody značeny čísly. Z ohromných cihlových továren a kvádrových skladišť si člověk může domyslet, jak to tam vypadalo dřív. Továrny ani skladiště se nezměnily, ale snad na každém metru zůstává odkaz nějakého uměleckého projektu (máloco není stupidní anebo myšleno jako vtip). Před 285 Kent se chvíli po osmé začala tvořit fronta hlídaná dvěma mlčenlivými černochy a jednou černoškou, která oscilovala mezi přátelským smíchem a nadnesenou přísností. Uvnitř je bar, kde prodávají malé pivo za pět dolarů a špunty do uší (ty se hodí); jeden gauč plný svrabu a na něm se střídá spousta lidí; unisex záchod, před kterým za všech okolností postávají dva Francouzi, kteří mě ale pokaždé pustili před sebe; a pódium s celkem impozantní zvukovou technikou.

Na prvního vystupujícího, kterému nikdo nemohl přijít na jméno, byl prostě zdejší a zároveň pomáhal organizátorům, přišla jen hrstka lidí. Začal tak o dvacet minut později, odehrál půlhodinový set, který zněl jako střelba kulometem a křik, a potom se zdvořile odporoučel. Po něm nastoupil Boyd Rice a v sále to zhoustlo. Čekal jsem cokoliv: že do klubu naběhnou ultrapravičáci, zbijou pár pankáčů a ovládnou večer nebo že na Boyda nikdo nepřijde nebo i něco tak malicherného, jako že ho publikum vybučí. Nestalo se nic z toho, protože se nestalo vůbec nic. Boyd Rice používá sice fašizující estetiku (White Stripes taky) a nabádá posluchače k totální válce, jenže jinak nic. Asi nejradikálnější byla lajna, kterou si šňupnul ze zápěstí v pauze mezi svými industriálními ultrapravicovými beatboxy. A největší známkou odporu bylo to, že mu nějaký opilec odsunul schůdky od pódia.

Boyd Rice odešel a zase se vrátil s Cold Cave. Po většinu jejich vystoupení toho moc nedělal, občas loopoval svoje fučení do mikrofonu, ale v tom hluku to bylo úplně jedno. Cold Cave jako takoví byli dost velké zklamání. Chápu sice, že u téhle hudby nejde ani tak o muzikální projev jako o vystoupení, ale i tak bych ocenil větší variabilitu. Neustále stejné rytmy a s temnotou kontrastující popové melodie (tenhle vtip funguje jednou, možná dvakrát) a k tomu zpěvák, co má dohromady dvě hlasové polohy: Ian Curtis s krčním onemocněním a Ian Curtis, kterému nejde polknout. Z celého večera jsem tak vlastně nedostal nic z toho, co jsem očekával. Ale stejně jsem měl nakonec radost.