Oh, It was my girlfriend! (Brutal Assault 2015)

Poslední den. Na morální kocovinu je sakra brzo a všední realita může ještě chvíli zůstat nevšední. Vždycky mě zajímalo, co musí člověka posednout za démona, aby to železný zábradlí, který má zabezpečit chodníky cestou k areálu rozkopal, zohýbal a zapletl v hlavolam. Že se někdo probere ve stanu s dopravní značkou, budiž, ale v čem je tenhle rajc?! V sobotu bylo parno snad ještě úmornější, takže jsem stihl i vtipnou podpisovku Rectal Smegma. Nikde ani noha, a když už někdo omylem procházel kolem, veselej frontman v křiklavých spoďárech křičel na celý meetko: "Oh fans, wellcome!" A někdo dodal: "Ty Holanďani vůbec neuměj chlastat. Furt srkaj toho Heinekena, pak si daj naše pivo a takhle to dopadá!"

Zákeřnost by chtěla zaplesat, že sousedi vypadají mnohem hůř, jenže tohle se nedělá. Nejsem tu sám. Naučili mě balit cíga, o krok blíž. Nastartovat a fofrem směr tasmánští čerti Psycroptic. Tenhle death metal vybočuje oběma směry. Jedněm nezachutná, jak je pomalý, jiným, jak jde shreddit nestandardní rify i bez onanie. Nejkrásněji roztočenou řepu ukázali protinožci právě tady! Hasiči v piči, chodidla taky, rodidla nikde, zato kucí nejkrásnější na světě. All Out War by se šikli do klubu, s takovýmhle nasazením by semleli i prťata. Směr stín, zase. Naladím režim dovolenkaris, pelikán mi uletěl a na habloty nezbývají žetony, zato mi v báglu leží tři kelímky za půlsto. Hnáty jako uprchlík, opálený na debila, plíce ve vaně dehtu. Kucí zatím krmí pojízdný bankomrd s oknama z pětadevadesátého platebníma kartami a vyrážejí směr město. Karta se obrací, výsměch je nemístný, teď velím já. Rosetta jako odkaz Isis za bílého dne, Řehul si po prvním šluku odplivne koláč přes vlastní břicho na zem, taky názor. Romantika s husí kůží, frontman, co zabloudil odjinud k austrofilům a druhý kytarák na palubě, s Teletem, naštěstí. Jdeme pro další tričko, vinyl nevedou, o to hrději ho nosme.

Nebyl čas ztrácet čas. Vody v "osvěžovadlech" rychle ubývalo, front naopak, co chvíli jsem si načepoval plnou kšiltovku a vrazil si ji na hlavu. A k tomu hráli na "metalšopce" Psycroptic, povinná tech-deathová zastávka u protinožců. Čekal jsem větší hračičkování, ale i přímočarost přišla vhod. Dvojnásob proto, že můj denní favorit mířil k hlubšímu prožitku. Rosetta mě v lineu-upu neskutečně potěšila, hrací čas o dost míň a saharský klíma vykolejilo i samotnou kapelu (i podle komentáře k videu, které sdíleli na svůj youtube kanál). Mike Armine působil na velké stagi zvláštně zakřiknutě, plaše, když se ozval z davu povzbuzující výkřik, usmál se a prohodil: "Oh, It was my girlfriend!" a pak jen tak, mezi řečí zhodnotil, že jeho drahá ho už dlouho podporuje a že by si jí konečně mohl vzít. Potlesk! Ovšem ještě předtím si vzal do parády nás, nahlas, energicky, a když bylo třeba, pak i introvertně. Všechno rezonovalo, od emotivního post-hardcoru až po netuctový post-rock. Rosetta nepředvedla příliš, vedro bylo viditelným limitem, ale důležitá vzájemná empatie fungovala bezezbytku. Jedno z nejsilnějších letošních odpoledních vystoupení.

Další doporučení Cryptopsy mi zpracovává mozek na šťouchané brambory, stánkařky odmítají lejt nealko, areálem chodí Ježíš a žehná ďáblovým svěřencům, po hradbách se šinou démoni a kozy a chystá se jedno velké přeprogramování odzkoušených postojů. Suicide Silence jsou nejpřehajpovanější blbostí s dobře schovanou zlodějinou na KoRn. Vždycky byli. Pak jim umřel Mitch, holky zaplakaly a nastoupil Eddie Hermida. Nechci urazit, dostávají šanci a už mě maj‘. Nasazení maximální, frontman upřímný profík, Bota approves, což je mindfuck z největších. Highlight nastává, když Eddie zmrdá civily vzadu na podiu za pasivitu. „Jestli tam chcete stát, koukejte se zapojit, nebo palte dopiči!“

Octagon gallery nabídla fotky norských bubáků a protože se dostavil i autor Peter Beste, vyslechl jsme si i pár slov a vtípků, kterak se fotí true norwegian black metal. Navečer mě zlákali Rome, kteří v jedné ze svých mnoha živých modifikacích nabídli atmosférický, akustický, kytarový folk. Občas zněli trochu jako Antimatter, jindy jako Alcest bez metalového drajvu. Když bych se znovu narodil, chtěl bych být kovbojem na Islandu, mít zrtzavý copy, na koleni "letící véčko", jen bych se nesměl chovat k přátelům jako blbec. Sólstafir mi zhořkli skrze kauzu kolem jejich bývalého bubeníka, a tak jsem potlačil osobní zklamání a vsadil na hudbu, která je pro mě stále prioritou. Potřeboval jsem Svartir Sandar a dostal ho hned jako otvírák. Bylo v tom více póz než před lety na témže místě, ale stále v tom byla i spousta autentické bolesti, příjemné bolesti. Kdyby se to modrý nebe nad námi změnilo v oceán, protrhlo se a zaplavilo areál, nikdo by se netoužil zachránit, všichni by svorně utonuli v přívalu osvěžující melancholie. Možná se ti nedokážu podívat do očí, ale když je zavřu, ještě pořád vidím, co je na tobě krásný.

Sólstafir nabili pozitivním post-metalem, přesně tak, nicméně Řehul potřebuje nutně triko Mastodon, takže se vydáváme na druhou stranu a už tam zůstaneme. Hrajou Victims na menší stagi, naladit jiné rádio neškodí. Hardcore/punk pěkně od podlahy, nekončící circle pit, v němž si jeden vlasáč přerazí nohu, až v Jonovi hrkne a na moment zastaví tu svoji nefalšovanou radost z hraní. „Tohle je věc z nové desky, a je nejlepší!“ Baví mě rezignace na kázání, tentokrát bych mu stejně neporozuměl. Cestou zpátky, namlsaní, dáváme památeční skupinovku v pěti lidech a jedné TOIce, aby nám náhodou nebylo líto, že držíme svěrače zatnuté v pěst. Heaven Shall Burn mě ženou do hajan svižněji než kdy jindy. Počkám na dětskou lásku Cradle of Filth, jestli se zmaluje jak kurva a bude na mě ječet. Vynde to, povznesen nad patos se bavím, dokud nepřijde věnování všem krásným Češkám a urážka na gaye. Táhni do prdele, Dani Filthe!

Zbytek dne měl už veskrze tradiční ráz, hruškovice, dojmy, ovce a žirafy z Aardvarku, kryopivo (nenápadný zlo do metalový pouště), jamující pastevci z Phurpy, meditace, toulky nocí, zápalný oběti s Cult of Fire, naštěstí z dálky a jako dvojtečka zaříkávadlo Anaal Nathrakh a dooomonosiči Esoteric. Ti první strhli mysl, jen tělo už odmítalo reagovat, ti druzí odvrhli těla a s duší si dělali, co chtěli. A protože místo laciné pompy a la Skepticism vsadili na prostou surovost, mělo to zcela překvapivý, nečekaně sugestivní ráz. A pak už jen ticho, horká noc, policejní páska kolem pódií, poslední podání ruky, poslední objetí, poslední cesta do kempu.

Prodrat se ke stanu bolí přímo úměrně festivalové únavě po pěti letech, lidi jsou všude. Nechci jim křivdit, chci se jim vyhnout. Na druhý den se ptám, schovaný za stud z porušení pisálkovské disciplíny, kdo hrál večer nejlíp. „Jack Daniel’s big band!“ Až do odpíchnutí v kanclu jsem rád, že je po všem, pak přijde stesk. Po (ne)vyváženém rachotu a rožnění se mezi satanáši. Sestro/matko/můzo/kmotro - to by se Ti líbilo.

Bilance? Ty kulatiny jsou jako symbol, zlom, ke kterému často vzhlížíme v očekávání nějaký zásadní změny. Vypadl headliner a neseženem jinýho? Proč, sakra, hned psát ty kecy, jak "budeme zase víc underground". Není jich zapotřebí! Jestli si myslím, že Brutal Assault začíná trochu přešlapovat na místě? Dost možná ano, ale tady je nutné připomenout, že ta meta, na které přešlapuje, je v našich podmínkách jedinečná a nezastupitelná. Jistě, do budoucna by to nemuselo stačit, ale Assault si za ty roky stihl vychovat svou vlastní generaci fanoušků/návštěvníků, kterou navíc stmeluje unikátním prostorem. Lidé už dávno nejezdí jen za muzikou, ale proto, aby znovu potkali známé, kamarády, přátele. Ti noví zas aby přičichli k atmosféře, o které jim někdo někde vyprávěl a jistě při tom padlo slůvko "neopakovatelná".

I když bylo evidentní, že většina upřednostňuje metalovou jistotu, klasiku, zdejší publikum se už víceméně naučilo respektovat a vnímat i pomyslnou alternativu. A pořadatelé mají (díky za to) stále dost odvahy oslovovat víc a víc interpretů z okrajových žánrů. Protože jedinečné je souladem mezi očekávaným a překvapivým.

Mínusy? Mnohdy naprostá absence kapelního merche, který byl navíc silně upozaděn za ten festivalový. Za počasí ani výpadky kapel před festivalem pořadatel nemůže, zdražení žetonů bylo asi pochopitelné. Plusy? Výstavy a vůbec doprovodný kulturní program. Řešení malé stage (šapitó vloni byla větší sauna), sázka na Sunn O))) a jim podobné, sympatický holky v crew a absintová limo.