Ostravské dny 2019: Stará radikalita, nová otevřenost

Ostravské dny jsou zvláštní podnik. Napůl festival soudobé vážně hudby, napůl rezidence pro hudebníky, na níž jsem měl před pár lety pocit, jako bych se nedopatřením vetřel na sraz party kamárádů a kolegů. Poslední edice tohoto bienále s sebou ale nesly větší otevřenost širší veřejnosti, potažmo menší opovržení marketingem. A to je dobře, protože Ostravské dny mají v rámci republiky výjimečnou pozici a bylo by škoda je omezit na pár desítek insiderů. Moderní komponovaná hudba sice disponuje platformami v podobě pražského Contempulsu nebo brněnské Expozice nové hudby, občas proniká na akce typu Struny podzimu nebo Pražské jaro, a dokonce má i polopartyzánské proponenty z Orchestru Berg, ale spojení stabilního fungování a konzistentně radikální dramaturgie Ostravských dnů u nás nemá obdoby.

Nejvýraznějším důkazem snahy posunout formát festivalu bylo letos pásmo Dlouhá noc: osmnáctihodinový maraton, který lákal přenocováním v Divadle Jiřího Myrona a kombinací známých a aktuálních jmen. Pro mě začal sérií komorních děl v nevelkém sálu Divadla 12, jak jinak než směskou disonancí, atonality a rozlámaných struktur. Formou poznámek: Divoké cimbálové vzorce Aloise Háby v podání Daniela Skály s manickým výrazem alchymisty nevědoucího, co se stane v příštím okamžiku. Neustálé rozklady cella, cimbálu a flétny od Petera Eötvöse s překvapivě uceleným vyzněním. Luciano Berio, pro kterého možnosti kontrabasu hmatníkem jen začínaly, a důsledná hra Františka Výrostka, díky které fungovala komplikovaná skladba také jako hypnotická performance. Elektronické deformace cella od Miro Tótha. Prolínání strhujících melodií Alexandra Helda pro virtuozní akordeon Žanety Vítové s rozpady do rozšířených technik zdůrazňujících fyzickou povahu nástroje. Nečekaně melodický, ne úplně v dobrém, kus pro fagot od Roberta Stricklina. Nečekaně melodický, v tom nejlepším, kus pro cello a flétnu od spektralisty Horatia Radulesca, dvě třikrát opakované věty s vyloženě chytlavými motivy jako spektakulární závěr povedeného bloku.

PREPAROVÁNÍ NÁSTROJE, TĚLA

Část ve Dvanáctce předznamenala celou noc kombinací skvělé dramaturgie a ne zcela domyšlené organizace. Do malého prostoru se měl nasoukat celý festival, což nebylo fyzicky možné. Následující část proběhla naopak v několikanásobně větším hlavním sálu Divadla Jiřího Myrona, který byl poloprázdný. V tomto případě šlo o blok zvláštních konceptů. Skladbu in G Petera Ablingera rámoval statický elektronický šum v brutální hlasitosti, její jádro pak spolutvořila, už v normální hlasitosti, sotva slyšitelná, ale zajímavá hra na cello v podání, které nutilo pochybovat, zda jde o záměr nebo o technickou chybu. Mimochodem, tahle hra s nejistotou může být z hlediska znejistění publika mnohem efektivnější než lecjaké shock tactics. Následující kus Variations for String Bass od Benjamina Pattersona šel ještě dál. Kontrabas na pódiu byl obracen hlavou dolů, okrášlován pouťovými ozdobami, obtáčen výstražnou pásku a nakonec rozezníván smyčcem s vlajkou Baníku, to vše v divoké variaci na fetišismus preparací a rozšířených technik, kterou korunoval precizní herecký (sic) výkon Jamese Ilgenfritze. Nutno podotknout, že skladba pochází z roku 1961 a většinu podobných postupů tedy předchází, zřejmě tedy šlo o parodii na Johna Cage a jemu podobné.

Composition 1960 #7 měla podobně extrémní zadání, ale nesrovnatelně hudebnější výsledky. Partitura La Monte Younga udává, že hráči mají dlouhou dobu hrát dva vybrané tóny, a tím končí. V podání asi dvaceti členů orchestru ONO se jednalo o bez přehánění psychedelický zážitek, kdy statický drone osciloval podle toho, jak různé nástroje nastupovaly a přestávaly hrát. Extrémní omezení dala vyniknout aspektům zvuku, které jinak sotva vnímáme, což na ploše pětačtyřiceti minut vedlo k pocitům přehlcení a změny vnímání, ze kterých bylo nutné se až násilně vytrhovat.

Jedním z hráčů byl i flétnista, skladatel a dirigent Petr Kotík, který Ostravské dny vede. A právě jeho skladba The Plains at Gordium následovala. Kotík postavil kompozici pro šest perkusistů na jednom opakovaném de facto melodickém vzorci a celkově velmi pozoruhodně narušoval představu bubnů jako čistě rytmického nástroje. Ve zdánlivé jednoduchosti rytmů nebylo nic samozřejmého, často jako by jejich neohrabanost sloužila především k odstřihnutí se od klišé, která jsou s bicími spojená. Důležitou roli měly dozvuky a souzvuky jednotlivých nástrojů, zásadní však nakonec byla jakási vytrvalost, se kterou se opakované motivy skládaly do strhujícího celku. I tady se ale projevila organizační nedomyšlenost, když tichou skladbu uváděnou ve foyer rušila vedlejší kavárna i příprava v hlavním sále.

Tam vystupoval klarinetista Gareth Davis s interpretací skladby Sylva Sylvarum od Elliotta Sharpa. Ta je založená na promítané partituře, jejíž deformace mají hráči po svém vystihovat. V tomto případě šlo o fascinující improvizaci na basklarinet, kde se Davis ukázal jako hudebník s precizním citem pro barvy zvuku i celkovou stavbu setu a solidním arzenálem rozšířených technik. To je pro tohoto Velšana typické, vystupuje u nás poměrně často, naposledy na jaře u Alfreda ve dvoře.

Petra Kotíka překonal Jon Myers: jeho skladba Articulation vyžadovala perkusistů rovnou osm. Pocitově nebyl Myers daleko od klidných, nepravidelných vzorců Mortona Feldmana, skladatelská metoda byla ovšem oproti intuitivnímu Feldmanovi zřejmě daleko vědečtější. Subtilní, komplexní a skvělá záležitost. Po kratičké divočině Danniho Songa pro preparovaný klavír byl ovšem čas na pauzu. Kde mívají v Ostravě otevřeno ve dvě ráno? Samozřejmě za dvěma rohy ve Stodolní.

Po návratu už zněl čtyřhodinový opus Inner Cities Alvina Currana, který trval až do rána, povětšinou klidný, byť náležitě disonantní klavírní kus. Jeho specialitou byly občasné explozivní pasáže fungující jako budíček, který zvoní co patnáct minut. Osobně tento typ sadismu vůči posluchači schvaluji, v noční části se ovšem projevilo pár nedodělků. Program sice inzeroval lehátka, reálně bylo na místě jen pár dek a polštářků – pár, takže část lidí pospávala krajně improvizovaně na koberci pod vlastní bundou. Možnosti občerstvení také úplně neodpovídaly předpokladu, že lidi zde stráví noc: kavárna nabízela dortíky, ovšem diabetici, celiaci a vegani měli smůlu. Nemluvě o tom, že dávka cukrů a tuků jako večeře úplně nefunguje.

DLOUHÁ, DLOUHÁ NOC

Vstávalo se pak za zvuků díla ještě monumentálnějšího. Skladba For Philip Guston Mortona Feldmana má k pěti hodinám a po převážně probdělé noci šlo o vyloženě magický zážitek. Feldman patřil do skupiny kolem Johna Cage, v rámci newyorských avantgardistů šlo ale o méně radikálního skladatele. Jeho tvorba pracuje mnohem méně s náhodou a vysokým konceptem a jde mnohem více o skládání „po citu“, jak skladatel rád přiznával, což mu však na originalitě spíš přidává, než ubírá. Feldman jako by zvuky ohledával a stavěl do abstraktních chuchvalců, ty však mají svá pravidla, byť specifická. Kompozice bývají subtilní, často minimální (nikoli minimalistické!), dalo by se říci rozjímavé, bývá v nich prostor pro ticho. Není náhodou, že měl v oblibě řadu abstraktních expresionistů a přátelil se s nimi, hraná skladba je koneckonců jednomu z nich věnována.

Ostravské provedení bylo výjimečně také z historických důvodů. Hrál jej totiž S. E. M. Ensemble, uskupení, které založil Petr Kotík po přestěhování do Ameriky v roce 1970 a které přímo spolupracovalo právě s Feldmanem nebo Cagem. Kotík sám odehrál flétnové party, doplňovali jej hráči na klavír a celestu a na melodické bicí nástroje (marimba? vibrafon?), tedy nástroje pro Feldmana relativně typické. Kotíkova flétna okouzlovala, v nekonečném převracení melodických motivů ale nijak nedominovala, šlo o hluboký ponor do hudby s vlastními zákonitostmi. Celý zážitek přitom umocňovala architektura foyer s důrazem na geometrické tvary, jemuž dominuje snad sedmimetrový lustr procházející kruhovým otvorem mezi patry. Hra světla mezi sloupy dávala celé situaci až spirituální rozměr přesně v souladu s faktem, že asi nejslavnější Feldmanova skladba je věnovaná „Rothkově kapli“.

Při zpětném ohlédnutí za celou akcí ještě víc vyniká, jak silné byly jednotlivé položky i jak povedeně byly navázány, zarazila jen úplná absence skladatelek. A ačkoli jsem velmi pro zaměření na hudbu na úkor všeho ostatního, některé organizační lapsy by bylo dobré doladit. Tak jako tak, upřímně doufám, že se z Dlouhé noci stane tradice.