Páté výročí dne nezávislosti (Indie Session vol. V)

Kdo tvrdí, že zavedené klubové seriály mají jen v Praze, nikdy nebyl na ostravské Indie Session. Mám v sobě sice kouska pragofila, nicméně se s tím neztotožňuju. Na Indie Sessions bych sice nikdy nešel, kdyby… Ale někdy se prostě vyplatí jít naslepo.

Včasným příchodem jsem ulovil před Barrákem skrytou obálku s Morrisonovou básní a dotazem „IS YOUR LIFE INSPIRING?“ určenou náhodnému kolemjdoucímu, ovšem za cenu déjà vu hnusného jak astmatický záchvat. Vzpomínám rok nazpět, v jiném klubu a v tomtéž městě, si namísto otvíráku kapela Theophylline vyžrala poslední místo na seznamu, možná ještě nevděčnější. Byly tři ráno a kvartet mi pak nedovolil usnout. Kytarista si stěžoval, že z podia neslyší kuňkání svého 5W mikroaparátu, basák exhiboval a bubeník drobil, nad tím vším vyčníval ukecaný frontman s kytarou na krku, vlnou na hlavě a vizí, co se nesetkala s pochopením kolegů. Ani mým. Hrát jako přídavek, o který nikdo nestál, první song setu, mi prostě nedává smysl. Nightmare, going nowhere…

Ta samá kapela: úplně jiné jméno, sestava, žánr. Zůstává lídr a všechno špatné. Nejsem tak arogantní, aby mě uspokojovalo pochcávání výkonů mladých kapel, po setu Lunarechoes jsem ale na sobě cítil zápach jejich moči. Rytmus nebo tempo je přežitek, stejně jako zvuk (ne nutně průzračný a vyvážený, stačil by prostě NĚJAKÝ!) nebo kontrola nad nástrojem. Dotaz na přídavek, zatímco basák motá kabel? Zfackujte mě. Možná bych měl aktualizovat slovník, ale pomalé tempo se nutně nerovná psychedelie, pokud vím (co by na to řekli Battle of Mice?).

Kasioboy ze Slovenska přivezli oceňovanou desku Timeline Error a auru. Letmý pohled na trio muzikantů odkryl velkou část toho, co se chystá. Nekonečná zvukovka se vyplatila, na diskotéku nestačí jenom zapnout laptop a klepnout mezerníkem. Pino neovládá synťáky, ony ovládají jeho. A klub elektrizuje. Nikdo netančí, ale s prvními tóny začne křepčit celý klub. Nikdo se nesměje, ale koutky všech rtů se tlačí vzhůru. Retro je fajn, když funguje naživo a spodky drží střípky diskokoule pohromadě. Rachotu tentokrát netřeba, na chvilku, chytrá autotunage a echo na velký závěr Slow Motion Love poslaly všechny uši na Měsíc. Rodným jazykem bohužel vynikl patos v textech. Na závěr neo-hippie-kay-yay setu poslat toho motherfuckera do prdele s odhozenou kytarou? Veselost si na chvilku odskočila a udělala místo pro první a poslední pózu. Funky. Přemluv bábu, ať si jde trsnout, bude se cítit jako tenkrát.

Tichonov jsou kapela s velkou budoucností, pokud ta už není tady. Americký producent a EMO není až taková rarita, na smysluplné písničky se ale zvyká stejně těžko jako na zpívajícího bubeníka a kytaristu v hábitu až ke kolenům. Může mu být sedmnáct stejně jako padesát, na rozdíl od lidí s podobnou vlastností tenhle život asi moc nemiluje. Pedalboard dostal řádně a výprask to byl nepředstíraný, syrový a surový. Vtípky o sedmiletém nahrávání alba očividně nejsou smyšlené, čekat se vyplatilo. Přídavek? Kapela naoko arogantně odešla do backstage, vrátila se opačným směrem, než stálo osvětlené podium. Prostor pro obecenstvo přebrala akustika, chrastící vejce se zelenou skořápkou a sborový zpěv, prostor pro melodické drnkání zas miniaturní xylofon. Nepředvídatelná nádhera.

Velmi vstřícným organizátorům nelze nic vyčítat, do ospalého průmyslového města dotáhli umělce, co v rámci tuzemské scény něco znamenají nebo brzo budou. Skluz byl brutální (pročež jsem už nedal Sky to Speak), ale kdo za něj může? I will ask the sky next time it is speaking, Hans. I SWEAR!!!