Tereza Tůmová | Články / Reporty | 02.04.2015
Křty desek jsou záludná událost, z dobře rozjetého koncertu se vlivem keců okolo polévání nosiče ledaskdy stane kýčovitá nuda. Vložte Kočku si to naštěstí ohlídali absencí hostů a rychlou akcí, za to díky. Nalákali mě vystoupením na Vinyle v únoru, kdy jim derniéra desky SEAT šlapala, takže očekávání od koncertu v Akropoli tady byla.
Nevím, čím to je, ale ještě jsem nenarazila na předkapelu, která by mě bavila, o to víc jsem potkala takových, které mě nutily odběhnout si do foyer. Vogjetgraik nenalákal moc lidí, sál byl pustý, až na pár odvážných, kteří konec dvacetiminutové produkce komentovali slovy: „Tyjo, konečně zas můžu promluvit a je to slyšet.“ Napálit decibely je lahůdkou akrozvukařů.
Ne že by si Vložte Kočku hlasitostí nějak zadali, ale přinejmenším nejsou poslední roky v hypeu jen tak pro nic za nic. Kromě zběsilého rytmu přináší i melodii a texty, ehm, zajímavé, podnětné a vtipné. Neteskním po kytaře, housle a sem tam basa mi stačí, zatímco se elektrotriky perou o dominanci s monstrózními bicí.
Nakonec se sál zaplnil tak moc, že hlídači neměli šanci odchytávat kuřáky pod cedulí zákaz kouření, je to nešvar, je to klišé. Po pár písničkách už všichni pařili a po hodině jsem měla všeho dost já. Vystoupení na Vinyle zpětně hodnotím jako kompaktní a časově únosné. Vzhledem k tomu, že tvorba Vložte Kočku stojí na permanentní gradaci, hodina nástupů člověka poněkud unaví, nemluvě o tom, že mix alb na mě působil roztříštěně, stejně jako projekce na plátně. Šílená móda, které se každý chytil. Chodím na koncerty poslouchat, povětšinou se zavřenýma očima, kdekdo teď ale přidává hodnotu obrázky za zády kapely, téměř zásadně bez významu, obzvlášť pokud běží ob písničku.
Jsem ráda za muzikálně precizní kapelu na našem obláčku, jsem ráda za dynamiku i množství nadšených fanoušků. Jenom těch světýlek pro příště, prosím, méně, ještě bych se mohla leknout, že mě čas přenesl do pátečního Lucerna Music Baru.
Vložte Kočku + Vogjetgraik
31.3.2015, Palác Akropolis, Praha
foto © Andrea Petrovičová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.