Please The Trees na to šli od lesa

Přivezli kouřostroj, kytary a novou desku A Forrest Affair. O kom je řeč? Přece o Please The Trees, čím dál populárnější koncertní jistotě (nejen) českých luhů a hájů. Mráz nemráz, pánové osedlali dodávky a vyrazili obšťastnit zvukovody každého, kdo si nesedí na uších. Brzy legendární kapela v již legendárních prostorách olomouckého Jazz Tibet Clubu.

Ještě o půl osmé to vypadalo jen na takovou sympatickou zdvořilostní návštěvu, o půl hodiny později hlava na hlavě, tělo na tělo. Netrvalo dlouho a mlžný opar čpící pivem a smaženými bramborovými spirálami, které tu po kilech konzumují snad úplně všichni, pročísly první tóny španělky Aliho Warrena. Jeho kapela se prý bála přeplavat kanál La Manche, tak na to zůstal sám. Ukotven někde mezi Hansardem a selFbrushem, zprvu jen tak jemně pobrnkával, za pár chvil už ale drtil hmatník i vlastní hlasivky. Takový komorní divoch, chce se říct. Nehrál zle, jenže podobných folkie-talkie písničkářů jsou mraky a jeho projev ani zahraný set z pomyslné řady nijak zásadně nevybočovaly, což je trochu škoda. Jeho chvíle každopádně přišla později, když se s paličkama nenápadně zatoulal k bicí soupravě a vypomohl headlinerům s několika songy coby náhodný perkusista z davu. Vůbec se s tím nemazal a lidi ho v tu ránu pobaveně vzali za pátého člena souboru. Sympaťák.

„Lesní aféra“, třetí regulérní studiovka Please The Trees, není venku až tak dlouho a dát si ji takhle z voleje v rámci „autorského čtení“ je splněný sen každého fanouška. Oproti názvu však nový materiál voní daleko víc po garáži než po jehličí. Chlapi na sebe nenechají zbytečně čekat a hned od začátku moc pěkně tvrdí muziku. Už s prvními tóny je znát posun směrem k drsnějšímu psychedeličtějšímu zvuku. Riffy jsou ostřejší, sound celkově hutnější, řinčivější, což se netýká pouze nových fláků, ale projevilo se to i v přístupu k osvědčeným kouskům z předchozích desek Inlakesh a Lion Prayer. Čerstvé, lehce pozměněné aranžmá jim sluší stejně jako nový sestřih Václavu Havelkovi.

Těžko říct, nakolik v tom má prsty malá/velká personální rošáda, kdy Zoka nahradil u kytary po frontmanově pravici David Babka. Snad těch zemětřesení bylo v kapele povícero, možná zaúřadoval producentský mentoring Jonathana Burnsidea, v každém případě se tu odehrál slyšitelný vývoj. Řekl tady někdo Black Rebel Motorcycle Club? Nebránil bych se tomu. Proč taky. Havelka sice nevypadá jako Peter Hayes, navíc chodí po stolech, zavěšuje kytaru do prostoru a takřka permanentně vrtí hýžděmi, nicméně po muzikantské stránce si s ním nezadá. A stále umí psát silné, překrásně gradované melodie. Ten zvonivý vokál si nespletete a refrény natahované do nekonečných burácivých improvizací jsou neklamným znamením, že jsou to pořád Please The Trees, jenom sebevědomější, vyzrálejší, v lecčems uvolněnější, jednoduše čím dál lepší. Z malé nenápadné kapely pro dva podpódiové hloučky se stalo jméno, které vyprodává kluby. „Stromečci“ ale rozhodně neusnuli na vavřínech, dál poctivě makaj‘ a na koncertech je to setsakra vidět. Pochopitelně to bylo především o novém albu, ale došlo i na Boba Dylana, nešťastně prasklou gibsonku a hlavně příslib trvalého kvalitativního růstu na poli domácího alternativního rocku.

Koukám kolem sebe. Lidi se vlní, pokyvují hlavami, na rtech úsměvy jak z reklamy na životní pojištění. Kapela má problém slézt z pódia. První přidání, druhé, třetí. „Děkujem, děkujem, děkujem, děkujem…,“ řekl jsi to za mně, Vašku. Pot a spokojené tváře na obou stranách barikády. Ručička na ukazateli spokojenosti v červených hodnotách. Krom podlahy se najednou rozechvěje i ten uzlíček hladké svaloviny v hrudním koši. Takhle vypadá radost.