Po přečtení vzplaňte (Algiers)

„Prírodu neojebeš, vegan – nevegan. Prostě keď si chceš zalistovať, nie je iné cesty,“ pravil klasik v zoufalství nad nedostatkem zelené vůně. Přišel klasicky pozdě, aby rozdával bonmoty a pičoval. Vyprodáno.

Fugu tentokrát najdeme napoprvé, jdeme tak tak, davy místních se mísí s ukřivděnými Brňáky a členy kapely, co doma poslouchat neumím, ať se snažím sebevíc. Tý další nejlepší kapely na světě. Milujeme možná kdekoho a možná zaslepeně, jenže tentokrát jsme měli pravdu dřív, než jste si všimli. Protest za rouškou nepoddajného popu, čtyřčlenná kapela, klasická sestava, kořeny hluboko, otevřená mysl. Okurková sezóna neplatí. Zažít jednou venku je málo. Bez zpocených ušních bubínků to není vono.

Colours intermezzo:
„Až dostanete festivalovou pásku, jděte prosím na Algiers, jo?“
„No a co je to za žánr?“
„Tak nechoďte.“

Pořádající domácí 52 Hertz Whale jsou přiznaní fanoušci Algiers a někoho to možná na první pohled provokuje, možná ne každý slyšel loňskou koledu I've Met a Lot of People. Od první skladby tíha, spadne mi čelist, jakej přijde náser, jak se kapela topí v melancholii a jak ji dokáže jedním výbuchem rozmetat na kusy. Možná jen další post-senzace? Na to je mi ale Dominikův hlas až moc podezřelý, tyhlety emoce dusím v sobě tak dlouho, až praskne ventil a všechno musí ven, hlava nehlava. Vydržím půlku setu, možná hráli zbytečně dlouho, možná si Algiers nezaslouží předkapely, možná je toho na jeden večer až příliš.

fotky z koncertu tady, ale i tu

Namísto intra samplovaný riot, levoruká kytara přehozená do pravých rukou, tyvole, dyť tohle je Matt Tong z Bloc Party! Tý kapely, co od výměny rytmické sekce hraje tak akorát tužku? Až dneska mi docvakne, strach ze zvuku zaplaším, setlist bude stejný jako pár dní dozadu mezi ostravským industriálem, co všechno mě ještě dneska překvapí? První dojem vyhnal dojmy do stropu, dneska s prvním úderem Cry of The Martyrs padá zdivo a poškrábe mi orosené brýle. Nedá se dýchat, Franklin převlečený za Hendrixovo dvojče klame tělem, vsedě za klaviaturou charisma neschová, jsme si blíž než kdy jindy. Vidím tu malou holku v prní řadě, jak rozdává špunty trpícím kolemstojícím, obdivuju tu odvahu nechat se zlákat. Dav schytává první tlakovou v křepčivém tempu, hlas černý jako samet, kytarová řezničina tne do živého. I ty skladby, kde se víc hraje, než se hraje (Cleveland), tepou jako svině! Ryan se nechá strhnout, jeho taneční kreace si neberou servítky stejně jako jeho názory a postoje. Nechám se strhnout a nejsem sám, nepamatuju, že by mi někdo do ucha řval zpaměti samplovaný projev z demonstrace namísto refrénu. Roztleskávačka Black Eunuch, zažívám totální extázi, řvu z plna hrdla, krev z uší, pot z čela a slzy se slívají v jeden sekret, plaveme v nich na jeden nádech celý set.

We are all walking in the dark
With the scissors in our hand

Underside of Power, Blood, Hymn for an Average Man, Animals. Hymna, temno, balada, vypalovačka. Přestože se u jednoho nástroje nevydrží dlouho – a že zrovna Lee Tesche se s obyčejnou kytarou nespokojí – a přestože žánr je v kontextu týhle kapely sprosté slovo, navíc to často vypadá jako na diskotéce, jsou Algiers víc hardcore kapela než kdejaká podladěná a potetovaná uřvaná true blbost. Nejednoznačnost formy, ale striktní obsah a spalující posedlost v každém tónu, v každém pohybu, v každém nádechu. Franklin vtipkuje, namísto proslovů nechává mluvit muziku, jen poděkuje a loučí se, nic navíc, nic nazbyt. V první sloce závěrečné Death March vkročí do davu, což mu nedovolí kabeláž, ten jediný moment, co už tak dokonalému koncertu chyběl k uložení do říše snů. Několikrát během skladby omdlím, ale neuhnu, byť na přídavek se schválně nevracím. Ne snad z vyčerpání, spíš z principu. Znáte ty koncerty, co musí být tak kurevsky nahlas, až se pátěř rozvibruje jako xylofon?

„Těším se, až se setkáme příště. Je toho mnohem víc, co si máme říct,“ zakončuje hodinový dialog basák Ryan podáním ruky a tím zpečeťuje důležitost dnešního rendez-vous, důležitost koncertu tý nejlepší kapely na světě. Povídáme si o tom, jak je důležité psát o muzice, jak je důležité vecpat na papír všechno to nadšení, poslat ho dál, nakazit okolí, pročítat ziny a nepřestávat lovit. Jak je důležité neustále varovat tenhle svět, držet ho v bdělosti a semínko za semínkem sázet inspiraci do každého, kdo udrží kořeny a rozvětví zahradu do všech stran. Jak je důležité tohle setkání a každé další, protože Algiers ještě zdaleka neřekli poslední slovo. Tak zase příště? Bude to fakt brzo.