Poctivý folklórní vořech - Hudaki Village Band

Na loňském ročníku Respect Festivalu se Hudaki Village Band postaral o jeden z nejextatičtějších zážitků. Kde v úterý večer zůstali všichni ti rozesmátí tanečníci, kteří jim na Výstavišti zobali z ruky, je mi záhadou. Poloprázdný sál Akropole byl smutným faktem, večírek to ale nepokazilo. Je sice fakt, že rozehřát přítomné na správnou teplotu trvalo kapele v klubovém šeru trochu déle, než na červnové louce, ale nakonec to zase skončilo nevázaným tancem, výskáním a jásotem.

Domovinou Hudaki Village Bandu je oblast někdejší Marmarošské župy ve Východních Karpatech, která se dnes rozkládá na území Ukrajiny a Rumunska, přičemž daleko odtud není ani k hranicím Maďarska, Slovenska a Polska. Díky tomu je tahle hudba takový poctivý folklórní vořech, směska, v níž můžeme najít prvky hudby transylvánské, ukrajinské i židovské, a která je ještě dostatečně povědomá i českému uchu. Skupina ji navíc prezentuje v živelné, autentické podobě, v ničem nepřipomínající etnomuzikologický exponát. Housle, akordeon bajan, cimbál, kontrabas, buben, kytara, tárogató, koncovka, všechny tyhle nástroje ovládají muzikanti mistrně a zároveň bez rutinní uzívanosti.

Ozdobou souboru jsou zpěvačky Kateryna Jarynyč a Olga Senynec, z nichž tentokrát přicestovala pouze první z nich. Pokud ovšem přítomní pánové zalitovali absence luzného zjevu její kolegyně, která pro změnu vystoupila na loňském Respectu, brzy na své drobné zklamání zapomněli. Katerynin výkon byl stejně přesvědčivý, nemluvě o fantastických vícehlasech, které všechny ty nádherně rozpustilé i elegické nápěvy vždy posouvaly na další úroveň, podobně jako furiantské parádičky houslisty Mychajla Šutka s nástrojem za zády či za hlavou.

Čardášovité reje i táhlé balady kapela poctivě střídala. Pokud mě paměť neklame, při festivalovém setu kladla na taneční čísla větší důraz, vzhledem k soustředěnější klubové atmosféře se ovšem rozvážnější přístup jevil jako oprávněný. Kontakt s publikem obstarával především hráč na klarinet, tárogató a koncovku Jurij Bukovynec, dílem ukrajinsky, dílem anglicky, přičemž ani s jedním z jazyků nemělo publikum, jak se zdálo, problém. Žádné rozsáhlé vzdělávací promluvy, jak tomu bývá například u maďarských Muzsikás, se ovšem nekonaly. Koncert odsýpal ve svěžím tempu a přídavkem pak vygradoval do strhujícího finále. V hlavě se pak uhnízdila toužebná představa, jaký nářez by to teprve byl, mít tu možnost potkat se s Hudaki Village Bandem takříkajíc v jejich přirozeném prostředí, tedy na nějaké echt marmarošské veselici.

A nakonec jedno malé postesknutí. Každý takhle povedený koncert by měl mít možnost v posluchači patřičně doznít, ať už za zvuků spřízněné reprodukované hudby nebo jen na cestě domů vlahým večerem. Nás pár jedinců, kteří chtěli ještě chvíli pobýt v prostorách klubu a utříbít si dojmy, ale čekal dost nepříjemný šok. Že se sotva pět minut po odeznění posledního tónu rozjel z dýdžejské kukaně ostrý drum'n'bass, považuji přinejmenším za necitlivé faux pas.