Jakub Šíma | Články / Reporty | 27.11.2015
Proč já na ten koncert vlastně šel? Příběh o tom, jak se ve škole šikanovaný střízlík dostal přes nešťastné dětství plné rodinných problémů až ke kariéře hvězdného rappera má punc autenticity, zároveň ale s nebezpečnou přesností zapadá do klišé bělošského hip hopu. A s hudbou se to má podobně.
Efektní a kulometná flow je snad v každém jeho tracku několikrát proložena patetickým refrénem, který přesně odpovídá předpisům velkých labelů. Proč jsem tedy na koncert šel? Z bohapusté zvědavosti. Kelly má venku novou desku, je takzvaně „in“, na události bylo přihlášeno přes šest tisíc lidí, kteří okamžitě vyprodali nejen původní Roxy, ale i Forum Karlín, kam se akce přesunula. Co je vlastně zač těch šest tisíc lidí? Otázka, kvůli níž jsem začal uvažovat, jestli se ze mě nestal staromilec, který se nevyzná v aktuálním zvuku a kterému ujíždí vlak. Odpověď byla nakonec prostší, než jsem doufal. Staromilec možná jsem, ale už mi není pod dvacet. A to se ukázalo jako problém.
Abychom si rozuměli. Problém byl hlavně v tom, že dobrý koncert dělá nejen výkon na pódiu, ale také osobnost interpreta. A při dokonale synchronizovaných show popového formátu na osobnost nebo improvizaci nezbývá místo. Zato alkoholová vitalita publika byla nezpochybnitelná. Na rohu před vchodem dosahovala hromada prázdných lahví výšky několika desítek centimetrů. V prostoru karlínského Fora jsem se při své první návštěvě dočkal dvou překvapení. Tolik volného prostoru jsem na vyprodaném koncertě ještě neviděl. Za zvukařem nebyla ani noha, vzdálenější hloučky mohly klidně procvičovat figury z odpoledního tančení s Dádou a na balkóně jste se bez problémů dostali až k zábradlí. Horší to bylo se šatnami, jejichž kapacita nestačila a zimní bundy musely zůstat v rukou nejednoho návštěvníka.
Už angažmá předskakujícího Marpa, kterého jsem si po předchozích zkušenostech nechal ujít, mělo napovědět, co od večera čekat. Tady nešlo o hiphopový koncert, ale popovou show. Tomu odpovídalo vše: skladba publika s pečlivě selektovaným šatníkem z nákupních center, přísné výrazy, světelná show i precizně sehrané a profesionální vystoupení. Vystoupení, kterému po technické stránce nelze nic vytknout. Doprovodná kapela šlapala jako hodinky, bubeník efektně protáčel a vyhazoval paličky do výšky několika metrů a Kelly s mikrofonem předvedl řadu spektakulárních přehozů i několik vyloženě akrobatických kousků. Ruce létaly do vzduchu na sebenepatrnější povel, předním řadám několikrát vládl moshpit, z Kellyho sršela energie a nad hlavami svítilo moře telefonů pořizujících desítky bezcenných záznamů.
Někdo o MGK mluví jako o novém Eminemovi, na pražském koncertě ale několikrát připomněl spíše Emova chráněnce Yelawolfa, jehož show na Hip Hop Kempu se té nedělní v lecčems podobala. U obou totiž precizní choreo ani hudební výkony nedokázaly přebít dojem leštěného pozlátka. A neříkejte mi, že to, že oba jmenovaní mají nejotravnější refrény ever, je jen náhoda.
Chvilku jsem se podezříval z hudebního snobství, ale to bych doma nesměl s potěšením poslouchat Elektrïck Mann (jejichž týden starý koncert byl mimochodem ještě o několik řádů horší a po aktuálních událostech nezbývá než jim popřát lehkou zem), Lil Jona a řadu dalších, o jejichž poselství lidstvu lze minimálně pochybovat. U výše jmenovaných lze ale pocítit závan osobitosti, který mi u Kellyho chyběl nejvíc.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.