Články / Reporty

Poslední poleno pod pekelný kotel (Slayer)

Poslední poleno pod pekelný kotel (Slayer)

Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 26.06.2019

Konec jedné éry. Tento fakt doslova visel ve vzduchu holešovické haly. Američtí Slayer končí a loučí se velkým světovým turné. Jeden z nejvlivnějších metalových spolků, na jehož odkaz přísahají nejen thrasheři, ale i hardcoreové či extrémně metalové kapely, před lety nakopl metal do dosud nevídané rychlosti a přinesl témata, která už dnes v žánru nepřekvapí, ve své době ale byly naprosté novum. A v jeho podání mají brutální výjevy svou platnost, nejsou vyprázdněnou manýrou.

Poslední koncert přitáhl velmi široce rozprostřené publikum. Pánové v letech, kteří už se na metalových koncertech moc nevídají, spousta otců, kteří využili poslední příležitost ukázat svým potomkům jednu z nejvlivnějších kapel všech dob, mladí metalisté, kteří nemohli zažít skupinu ve vrcholném období na přelomu osmdesátých a devadesátých let. A rozlučka to byla skutečně velkolepá, taková, na kterou se nezapomíná.

Slušné tempo i vynikající zvuk nastolili už hostující Anthrax. Jedna z kapel velké thrashmetalové čtyřky, která ale tvoří spíš protipól kalifornských řezníků, svůj hodinový prostor využila na maximum. Zazněly hity jako Indians, Anti-Social, Madhouse či Cought in the Mosh a jejich akční, radostný thrash byl ideálním startem, který horkem znavené a síly šetřící publikum příjemně nažhavil. Ne tedy že by bylo co žhavit. Slayer si pro svůj koncert nemohli přát pekelnější podmínky, a to hic v hale ještě pravidelně přiživovali ohnivou show. Diváci patřičně reagovali, moshpity se otevíraly na těch nejméně očekávatelných místech, paroháče hrozily od první skladby.

Vizuálně vsadili na střídmost, ostatně Slayer byli vždycky poměrně statickou kapelou. Frontman Tom Araya je jako jediný připoutaný k mikrofonu a jen občas ustupuje do pozadí, Kerry King se projevuje hlavně zuřivým a nenapodobitelným headbangingem, druhý kytarista Gary Holt si občas dovolí nějakou tu parádičku v podobně hraní za hlavou a Paul Bostaph za bicími je více slyšet než vidět. I tak bylo na co koukat, Slayer totiž kouzlili světelným designem: temně rudá při Raining Blood, jedovatě zelená u Angel of Death, zdůraznění sólujícího Kinga prostým kuželem bílého světla ve tmě, vypíchnutí podstatných motivů na zadní plachtě anebo hořící orlice s logem kapely. Vše velmi jednoduché, tisíckrát viděné, ale funkční, efektní i efektivní.

fotogalerii z koncertu hledejte tady

Setlist odpovídal příležitosti: vedle starých prověřených hitů South of Heaven, Seasons in the Abbys, War Ensemble či Dead Skin Mask se vešly i věci relativně nové, působivý úvodní tandem Delusion of Saviour/Repentless a World Painted Blood nebo zapadlé spíše opomíjené klenoty jako Gemini. Nic zásadního nechybělo, i když bych uvítal i dosavadní koncertní stálici Jihad. V hale se sice vznášel opar nostalgie a loučení, Slayer se ale obešli bez patosu. Soustředili se pouze na hudbu a nakonec stačila jediná věta Toma Arayi, který mimochodem zpíval excelentně a nijak se hlasově nešetřil. „Budete nám chybět.“

Když jsem pak ve vlaku potkával fanoušky jedoucí jak ze Slayer, tak z Phila Collinse, který hrál tentýž večer v O2 areně, jako by z těch černooděnců zářil větší optimismus, nadšení. Štěstí...

Info

Slayer (us) + Anthrax (us)
25. 6. 2019 Tipsport Arena, Praha

foto © Honza Nedoma

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Až na krev (Dušan Vlk)

Filip Peloušek 22.10.2024

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Život je zhluk náhod (The Ills & co.)

Mišo Berec 22.10.2024

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Akana 21.10.2024

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

Písně o lásce a radosti (Nick Cave & The Bad Seeds)

Jiří V. Matýsek 20.10.2024

„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.

Zažehnout plamen (Jazz Goes To Town, 2024)

Veronika Miksová 17.10.2024

Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.

V úkrytu zvuku (A Place to Bury Strangers)

Martin Šmíd 16.10.2024

Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace