rionka | Články / Reporty | 21.05.2013
„Tahle písnička se jmenuje Boro,“ informuje publikum kytarista v bílém tričku s logem Mamamrdamaso. Je něco po osmé hodině a dav v Boru pomalu houstne. Vtipný motiv, linoucí se z miniaturních kláves po bubeníkově boku, během krátké doby překryjí kytary a řev. Přivítejme kapelu Vlněna, která tu dnes má první koncert.
Vlněna se skládá ze členů kapel Or, Unna a Human Steak a všechny jejich texty jsou údajně jen o Brně. Krátce po nazvučení kapela zmizela z pódia, aby o pět minut později nastoupila v plné polní s maskami na obličejích. Kytarista má černé svářečské brýle, bubeník si na hlavu navlékl červenou síťku od pomerančů olepenou stříbrnou páskou a basák se skrývá pod maskou ze svářečských brýlí a tuny alobalu, takže připomíná DIY verzi Stormtroopera. Efektní, avšak levné! Jednotlivé skladby propojují bubeníkovy vyhrávky na klávesy položené na zemi – produkuje jednoduché a cinkavé rytmické patterny. Samo o sobě by to bylo komické, ale v kombinaci s ujetým noise bigbítem a síťkou od pomerančů tomu prostě musíte dát šanci. Zvuk a jednoznačný „ksicht“ kapela doufám vypiluje později, ale show zaujala už napoprvé.
Hlinomaz je hardcore/noise záležitost z Prahy, jejíž členové působí například v kapelách Lahar a Děti deště. Line-up se skládá z člověka s kytarou, na níž je logo Einstürzende Neubauten, člověka s basou, který dělá ďábelské obličeje, člověka za bicími, který má neuvěřitelně dlouhé dredy, a člověka s mikrofonem, který se svlékl do půl těla a bos se vrhnul do publika, kterého stále přibývalo. Divák, který se ještě duševně nevyrovnal s Vlněnou a zvukem jejich samohrajky, se tlačí ve ztemnělém kotli a cítí se jako fanda Lucky Vondráčkové, co se omylem ocitl na Converge. A líbí se mu to, jak by ne! Osvětlovač správně usuzuje, že nejlepší světlo je tma. Atmosféra houstne, v místnosti se nedá hnout, vokalista řve, kapela řve, dav souhlasně pokyvuje hlavou a po skončení každé skladby rovněž řve. Pot a krev a propocené trenky. Je to hlína.
V mezičase si v sále kdosi pouští Deftones a zatímco my, omráčený dav, smířeně čekáme, až nám přestane pískat v útrobách, před našima očima se připravuje poslední interpret: estonští Talbot. (Původně ohlášená čtvrtá kapela s názvem Všechno je sračka nakonec nevystoupila.) Talboti jsou celkem dva – Magnus hraje na baskytaru, klávesy a zpívá „čisté“ vokály, Jarmo bubnuje a growluje. Skromný výklenek v Boru jejich hřmotným individualitám sotva stačí, problémy nastanou už při snaze zavěsit na stěnu velkou černou vlajku s názvem kapely. Roh, co se do niky už nevešel, smutně visí. Kapela, co má na kopáku fotku svého auta, si přivezla i vlastní osvětlení, intenzivně zářící panely osázené modrými LED diodami, takže v Boru je to na chvíli zase jako v moři.
Pozorovat Talbot v akci je zážitek. Masivní chuchvalce sludge se odlupují od basy a převalují se přes Magnusovy klávesy přelepené páskou, aby tónina držela, zatímco mistr odezpívá pasáž a nahmátne na base další peklo. Potetovaný bubeník mu zdatně vokálně sekunduje. Za horou bicích ho téměř nevidíte, ale celou tu hutnou podladěnou hromadu strun, ozvěn a syntézy před sebou žene s neutuchajícím elánem a všechno má náhle smysl. Někdy je to téměř metal a člověku se chce skákat. Jindy se rytmus postupně zpomaluje, až je všechno téměř nesnesitelné, prožitek graduje až na pokraj zhroucení a člověku se chce řvát. Vykřičeli jsme si dva přídavky. „One more? Ok, two more. Thank you, thank you!“ Nemáte vůbec zač, kluci.
Talbot (est) + Vlněna + Hlinomaz
8. 5. 2013, Boro, Brno
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.