Pouť for People aneb Z deníku náhodného účastníka hudebního festivalu II.

V předešlém díle jste viděli: Páteční hlavní program je uzavřen výsostně. Ještě chvíli bloumám a obhlížím možnosti afterparty, v nabídce je disco DJe Pavla Cejnara nebo rockotéka ve stánku Jack Daniel’s. Obojí si nechávám ujít a přímo v srdci areálu náhodou nacházím hrát mladé britské rockové trio, které si aparát rozbalilo přímo na přistávací ploše – a nezní vůbec špatně. Když po krátkém poslechu odcházím odpočinout spánkem spravedlivých, netuším, že jejich primetime má teprve přijít...

Sobota
Hned po ránu je ve stanu jak v sauně, rychle pryč. Zážitek sprchy ve festivalovém sociálním zařízení k těmhle akcím neodmyslitelně patří a v téhle výhni se stává otázkou života a smrti. Teď už jen splašit kafe a koláč, oblíbenou nekocovinovou snídani (při kocovině bych vynechal koláč). Krámků s valašskými frgály je tu skoro jako těch se smaženými nudlemi. Frgál for People. Při lovu startovního pokrmu dne potkávám další gazilion pouťových stánků všech druhů a sortimentu, cukrovou vatu, thajskou masáž, skok z výšky, čekám, kdy objevím kolotoč.

Bizár #3: Vlastík Plamínek asi v Česku rozšířil nějakou nemoc, jinak si položku v programu s názvem Drum Circle nedokážu vysvětlit. Spočívá v rozdání několika perkusních nástrojů první řadě a skupinového bušení do nich za opakování manter stylu „Hej, hej, hej, bubnujeme společně, nejsme tady zbytečně“.

S druhou odpolední začíná koncert slovenských Korben Dallas. O něco víc než kapela sama, pánové snad prominou, mě láká chládek hangáru, ve kterém je Zoot stage umístěna. I když vystoupení začíná jen pro pár lidí, po prvních dvou písních je prakticky plno, a to zaslouženě. Inteligentní kytarový pop v podání skvěle sehraného tria zaujímá jak propracovanými groovy, tak melodiemi krásného hlasu Juraje Benetina.

Příští zastávka – Sto zvířat. Matadoři českého ska přijeli na Rock for People oslavit čtvrtstoletí svojí existence, jdu si nostalgicky zavzpomínat na gymnaziální léta, kdy jsme na ně chodili vyskákat si duši z těla. Bohužel, slyšet po sté o průserech a koulích na základní škole nebo o Alici, co se dala na pití, je ohraná písnička stejně jako humor Honzy Kaliny. Muzikantsky povedený vtípek představuje zpracování Čajkovského do jedné z písní z chystaného alba.

Smutná zpráva o zrušeném vystoupení britských rockerů Turbowolf, kteří byli jedním z mých top očekávání, dorazila už v týdnu před festivalem, během soboty kvůli potížím na cestě ruší účast i metalcoreoví Dead By April. Jejich místo na hlavní stagi přebírá trojice mladých hudebníků, pátrám v paměti, proč se mi zdají povědomí. Ano, je to ta partička z noční afterparty na ranveji. Jmenují se Shoshin, hrají alternativní rock, který v hlasovém projevu i v basových partech nezapře vliv Red Hot Chili Peppers. Setu nechybí energie, i když se zrovna smaží na přímém slunci, a určitě se zařazují k tomu zajímavějšímu, co line-up nabízí. A patří jim rekord v počtu vystoupení během víkendu – na různých místech se objevili celkem čtyřikrát.

Mezitím končí finále ženské dvouhry na French Open promítané v dalším z hangárů, ve kterém je hlava na hlavě a osobního prostoru srovnatelně s nejnavštěvovanějšími koncerty, každý povedený míček Šafářové je odměňován potleskem. Krátce po šesté nastupují na hlavní pódium Yellowcard ze Států. Pop punk je nejhorší věc, která se kytarové hudbě kdy přihodila, ale návštěvníkům „rockforu“ se ve spojení s velmi živou show očividně zamlouvá, prostor se rychle zaplňuje. Get your feet off the ground, sing along a jedem. Až na pár momentů, kdy se ozve pár solidních názvuků post-hardcoru, mě však nechávají docela nezaujatým.

Můj nejočekávanější moment festivalu začíná při západu slunce. Na pódium přichází Julian Casablancas + The Voidz, set otevírají písní Nintendo Blood, shodou okolností asi nejoblíbenější věcí z loňského alba Tyranny, ze které je sestaven celý setlist. Charisma všech členů s Julianem v čele by se dalo krájet, bohužel zvláště na počátku je problém se zvukem, lehce nestíhá psychedelické experimentování a především zkreslený a zefektovaný zpěv, který místy zaniká. Osobní rozčarování přichází, když koncert sleduje krom pár plných řad fanoušků v popředí jen několik roztroušených skupinek. Potvrzuje se mi názor na zdejší návštěvnickou obec, že to, na co se nedá hopsat, prakticky nevnímá. Kapela se tím nenechá rozhodit a kytarista Jeramy Gritter zvaný Beardo hojně rozhazuje trsátka, za což si vysluhuje žertovné napomenutí od frontmana („Man, those picks are quite expensive!“). Nejpůsobivější moment přichází v podobě přídavku, desetiminutové krásy s názvem Human Sadness, na kterou nedávno vyšel vynikající videoklip. Prosincová berlínská absence je mi vynahrazena.

Závěr soboty patří headlinerovi dne, britským hvězdám Bastille. Veskrze komerční pop rock a miláček MTV přitáhne všechny, začíná nejvelkolepější podívaná festivalu, přesný protipól předchozího aktu. Hudebně nenadchnou, ale neurazí. Nutno říct, že jejich koncert byl profesionální show, skvěle odehraný a odzpívaný, vizuálně až megalomansky propracovaný a orientovaný na to, aby se publikum bavilo. Snímání kamer, světla, vstřícný Dan Smith, který v doprovodu security probíhá davem – neomylně fungující mix. Ale proč by taková kapela měla zařazovat cover diskárny Rhythm of the Night, asi nechápu. Na závěr zní hit Pompeii, jehož sborové téma zpívá dav s kapelou.

Rock for People loni oslavil dvacet járů. V posledních letech se zdá, že se čím dál víc obrací ve svátek konzumní zábavy, o čemž svědčí jak line-up sestavený tak, aby přitáhl na pár prověřených jmen a jinak hlavně nijak neurazil, tak celá paleta reklamních akcí a nesmyslných stánků. Hlavní úlohou security je zajistit, aby si náhodou účastník z kempu do areálu nepřinesl rozpitou láhev minerálky. Z rockového festivalu se stává rocková verze matějské, což ale není jev zas tak neobvyklý.