David Vo Tien | Články / Reporty | 17.09.2014
Boom kolem poštovního rocku splaskl a věrni mu zůstali snad jen ti, kteří si nemyslí, že se možnosti žánru vyčerpaly, všechno zní stejně a každý kreslí své krajiny zvuku tichou tuší a koloruje hlukem. Nejvíc to bylo znát na koncertě Deadhorse v Kavárně Potrvá (duben 2012), kam přišlo pět lidí, takže se nesklidili ani stolky, což vypadalo nepatřičně. A z toho dva tvořili pár, který viditelně nepřišel na koncert, zrovna uprostřed setu měli romantickou večeři. Přesto mě Deadhorse svým romanticko-pozitivistickým budováním „vlastních světů“, jež byly plné gradací/napětí s přílivy katarzních vyvrcholení, nakopli natolik, že jsem po dvou letech měl opět chuť hrát hudbu. Pidlikali až na kost pro tři lidi. Jeden z nejlepších koncertů.
Střih. Pošťák vždycky nezvoní se zaseknutým delayem. Osa klávesy, microKORG, bicí, xylofon. Dva borci hrají jak chobotnice. Jednou rukou vysoké tóny, druhou basové. Levou klávesy, pravou syntezátor. Střídání paliček během hraní za metličky, metličky za paličky s marshmallow na konci (tympánové paličky, víme?). Feel good elektronika. Pozitivní, dětsky hravá. Nejdřív myslím na to, jak jsem se Super Sonicem uháněl po cestičkách a sbíral penízky. Pak mi naskakují hopsačky typu Rayman, mohlo by i Pandemonium. Říkám si, že by se to hodilo do nějaké sekvence z Miyazakiho filmu. Pak mi to dochází. Pakliže Mumínek někdy nasazuje sluchátka, hrají mu do uší Lymbyc Systym. Evokativní síla instrumentální hudby. Konec setu završují v doprovodu ¾ This Will Destroy You. Pošťáci olizují elektroniku. Basák zmáčkne špičkou boty efekt, jako by katapultoval skejt ze země do ruky, a basa zní jak synťák. Souhra dvou bubeníků, siamské chobotnice. Kytara jako generátor melodických tremolo paprsků. Zvuk nabývá na plastičnosti, mohutně kyne. A hlavně - takhle přátelsky by měla vypadat každá tour.
This Will Destroy You se blíží ke konci svého setu, otevřu oči a říkám si „tohle by bylo super slyšet v planetáriu“. Neříkám to kvůli tomu, že basák Dono má swag nerdího skejtra a nosí kšiltovku NASA. Ale když jsem měl zavřené oči, tak jsem v tom planetáriu byl. Nevím, co zrovna hráli za song, a vzhledem k tomu, že od prvního až do posledního ticha a vším mezi tím se zastavilo nekonečno, není až tak důležité, co zrovna hráli. Nájezd v Dustism; nejenom rockové nástroje používané nerockovým způsobem, ale i rockové zvuky, používané v jiném kontextu. Dono měl chvílemi basu zprasenou tak, že by klidně mohl hrát cover od Eyehategod. A přitom to vůbec nerušilo, agresivní, mohutný zvuk nepřebíjel souhru kytar, naopak často působila jako třetí kytara. Čitelný wall of sound, kdo tohle umí. Prý začali říkat své hudbě „doomgaze“, docela chápu proč.
Teď si vzpomínám, jak moc mě štvalo, že i před samotným vystoupením dávají další zvukovku, během které pořád hraje hudba z repráků a (jejich) zvukař chce pořád čekovat, jestli to sedí. Jenže jak začali hrát, tak jsem na to zapomněl. Precizní hra. Christopher Royal King s rozpětím prstů, že by obmotal celý Rickenbacker. Dono, co hraje na basu jak mág a tváří se, že o nic nejde. Prsty vybrnkává na pětistrunku akordy i zatlouká hřebíky s větší kadencí než basáci s trsátky (proto ty obvázané prsty).
Přicházejí bell brothers na další featuring. Jeden k bubínku, druhý za Rhodky. Invitation. Pochodový rytmus přímo vybízí k více virblů. Projeli spolu Státy, projíždějí spolu starým kontinentem, opravdová bratroláska. Postupy se v post-rocku opakují, jedna kytara vybrnkává melodie, druhá vyluzuje tremolo meluzíny. Věčně nadužívaná dynamika „téměř ticho - erupce“ může na první nebo i druhý poslech opravdu znít stejně, podobně. Při bližším ohledání ale vyplývá na povrch, jak každý pošťák nakládá s osvědčenými postupy zcela po svém, v jiném kontextu.
Lymbyc System (usa) + This Will Destroy You (usa)
16. 9. 2014, Rock Café, Praha
foto © Jan Kuča
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.