Články / Reporty

Prečo sa oplatilo ísť na Wilsonic?

Prečo sa oplatilo ísť na Wilsonic?

Jana Michalcová | Články / Reporty | 10.06.2014

Po minuloročnom „nešťastnom“ ročníku som trochu s obavou čakala, aké to bude. Prídem do prázdneho Babylonu, odstojím si pár hodín pred pódiom a pôjdem domov s pocitom, že tomu predsalen chýba atmosféra. No keď kamarátke pred vstupom povedali, že majú poslednú pásku, odľahlo mi hneď dvakrát.

Nebolo to vôbec tak, že by som mala elektronickú hudbu odjakživa v krvi. Vyrastala som na „klasickejšej“ zmeske metalu, rocku či jazzu a k ostatním žánrom sa ucho postupne vytrénovalo. Festival Wilsonic a jemu podobné podujatia (v Bratislave podobných vzniká našťastie čoraz viac) mi pomáhajú objavovať častokrát neznáme pojmy. Na jednodňovej verzii festivalu sa objavilo celkom osem interpretov „odrážajúcich budúcnosť“ a po jeho konci sa ukázalo, že to celé malo zmysel.

Tiborovi Holodovi, zakladateľovi Wilsonicu, sa podarilo festival obohatiť aj o slovenskú elektronickú scénu a dokázať, že aj ona má svoje kvality - snové zvuky mesta v podobe Stratasoula a melancholický Jimmy Pé. Príjemné bolo vystúpenie (až zarážajúco) mladého dánskeho umelcu Sekuoia s jeho mid-tempo kúskami, ktoré prinútilo publikum sa pohúpavať (skúste si pustiť skladbu Something We Lost a budete sa húpať aj tam, kde práve sedíte). Minimalistický projekt, ktorý mieša útržkovité spevy, tóny gitarových riffov a akési zvuky zďaleka, dokázal zaujať, no stále som čakala niečo, čo by ma strhlo. Neprišlo to.

Hudba utíchla a po chvíli sa objavil dlhovlasý Islanďan s jazykolamným pseudonymom Hermigervill s unikátnym elektronickým zvukom. Nešlo o predvídateľnú tanečnú hudbu, ale o experimentovanie s roznymi štýlmi, ktoré siaha ďalej, ako si väčšina z nás uvedomuje. Zvyšovanie adrenalínu publika vmiešavaním prapodivných beatov do nosnej melódie je lepšie ako pár energeťákov. Hermigervill pozametal vlasmi svoju čarovnú drevenú skrinku, ktorá vyrobila všetkým nám úsmev na tvári. Highlight večera.

Po skončení dlhoočakávaného koncertu Bena Frosta na podporu albumu A U R O R A sa ukázalo, že nebolo všetko ideálne. Kde mal Ben Frost bicie? Po nedávnom pražskom vystúpení a po oznámení organizátorov, že vraj Ben Frost Live, asi väčšina z nás čakala, že to bude s doprovodom jeho dvoch bubeníkov - Thora Harrisa zo Swans a Grega Foxa z Guardian Alien. No to začalo vadiť až potom a podľa slov organizátorov nešlo o zámerné zavádzanie, jeho live vystúpenie má dve podoby. Ten, kto videl tú druhú verziu, môže porovnávať rozdiely... Piatkový Ateliér Babylon však vyzeral ako miesto stretnutia bratislavských zombies, zmanipulovaných silou čerstvo vydaného albumu. Ohromujúci vo svojej zvukovej intenzite, strachnaháňajúci, a pritom krásny. Každou sekundou vás nechá prenikať hlbšie a hlbšie cez niekoľko zvukových vrstiev, až sa na konci setu zobudíte a zistíte, že ste boli mysľou ďaleko ďaleko od reality. Ben patrí právom medzi najväčších experimentálnych umelcov na svete, no napriek tomu setu chýbala dynamika, ktorú počuť pri prevedení s bicími.

Ďalšie vystúpenia Cid Rima, Sky Ferreira či Bobbyho Tanka už síce neboli takým silným umeleckým zážitkom, no uspokojili všetkých tancuchtivých a ja som išla domov s pocitom, že to malo tú správnu atmosféru. Wilsonic do Bratislavy patrí.

Info

Wilsonic Festival 2014
6. 6. 2014, Ateliér Babylon, Bratislava

foto © stanciPhoto

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Až na krev (Dušan Vlk)

Filip Peloušek 22.10.2024

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Život je zhluk náhod (The Ills & co.)

Mišo Berec 22.10.2024

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Akana 21.10.2024

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

Písně o lásce a radosti (Nick Cave & The Bad Seeds)

Jiří V. Matýsek 20.10.2024

„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.

Zažehnout plamen (Jazz Goes To Town, 2024)

Veronika Miksová 17.10.2024

Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.

V úkrytu zvuku (A Place to Bury Strangers)

Martin Šmíd 16.10.2024

Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace