Přepych je hnědý máslo a citrón (CPH:DOX, část druhá)

V polovině března je již tradicí, že Kodaň a její okolí žije filmem. Během týdne a půl je většina místních kin a divadel vyhrazena pro festival dokumentárních snímků CPH:DOX a ke zhlédnutí je špičkový výřez z nedávné celosvětové produkce. První report věnovaný dvojí záchraně světa si můžete přečíst tady, ten druhý, nikoliv poslední, následuje.

V hlavě mi pořád rezonovaly myšlenky na třetí průmyslovou revoluci, na plátně už ale bežela adaptace knihy Jonathana S. Foera Jíst zvířata (v originále Eating Animals). Vegetariánská propaganda to na mě zkoušela už několikrát, ale americký spisovatel ve spolupráci s režisérem Christopherem Quiennem na to šel lépe. Začátek dokumentu byl plný záběrů idylického amerického venkova, kde se pěstují organická prasata a šlechtí téměř vymřelí krocani. Ukázkový příklad toho, jak omezit produkci červeného masa, jehož excesivní konzumace je druhou největší příčinou globálního oteplování. Od začátku jsem čekal, že dojde na zvrácené záběry z kuřecích farem, které před několika lety otřásly sociálními médii, ale americká dvojka mě přechytračila. Žádné krvavé záběry z masokombinátů - rudé cákance na stěnách nahradily olejové skvrny v řekách a růžové bažiny prasečích splašek, které kontaminují to, co jsme dřív nazývali americkou prérií. Rozhovory s vybranými aktéry na alternativní scéně amerického jídelního průmyslu nabídly jak kvalitní náhled na věc, tak i nechutné mikroskopické detaily. Vegetariánství tu není vyobrazeno jako víra těch, kteří jsou proti utrpení zvířat, ale lidí, kteří nechtějí sami trpět, až si pro nás přijde ekologická katastrofa. Ke konci filmu se štáb vydává do továrny na masové náhražky a chytře tak dělá z diváků aktivisty, podobně jako Jeremy Rifkin.

Na druhý břeh zaoceánské kulinářské scény jsme se pak podívali v doprovodu Flynna McGarryho, který od jedenácti let vaří několikachodové pokrmy hodné michelinské hvězdy. Díky trvalému drobnohledu matky-kameramanky se nám dostalo unikátního pohledu na dospívání největší vycházející hvězdy na poli světové gastronomie - od malých posezení, které obsluhoval s kamarády ze školy místo skákání panáka, až po první praxi v Eleven Madison Square ještě před tím, než mu bylo patnáct. Ve druhé polovině filmu se kamery chopil režisér Cameron Yates, jemuž se podařilo zachytit Flynna ve velice osobních momentech, které ač nebyly vždy spojené s jeho profesí, dodaly filmu na charakteru. Lehce chyběly scény, ve kterých by se Flynnovi něco nedařilo, ačkoliv se po filmu svěřil, že na něj v kuchyních řvali často. Ale odnesl si z toho největší tajemství kulinářského úspěchu: používej hnědé máslo a citrón.

Flynn nedávno otevřel restauraci Gem a v New Yorku podává jídlo stejné smetánce, která ve filmu The Price of Everything skupuje moderní umění za desítky milionů dolarů. Režisér Nathaniel Kahn se zaměřuje na nezkrotitelnou komodifikaci umění, jež nastala po invazi trhu v podání čínských zbohatlíků. Tam, kde se dřív obchodovalo pouze s omezeným počtem luxusních, starožitných obrazů, najednou byla příliš velká poptávka, která se nakonec otočila za vyparáděným ohonem moderního umění. Jak může mít Černý čtverec na bílem poli od Kazimíra Maleviče cenu šedesáti milionů dolarů? Rozhovory s předními kurátory amerických muzeí odhalily zákulisí aukcí, kde se hodnota umělců vytváří téměř z ničeho. Znalci pečlivě vybírají obrazy, které mají v momentálním nastavení společnosti největší šanci zaujmout, a někdy se jim to povede tak dokonale, že neznámá nigerijská malířka Njideka Crosby vydraží své první dílo za čtyřnásobek odhadované ceny. Co jí ale přineslo slávu, mnohdy jiné umělce zahání do ústraní. Konstantní stres způsobený očekáváním veřejnosti a nutností malovat obrazy ve stejném, úspěšném stylu je pro mnohé z nich utrpením. Stejně tak jako vidět jejich obrazy končit v soukromých sbírkách, pouze pro několik vyvolených. Dokument demonstroval důležitost muzeí a otevřel mysl všem odpůrcům moderního umění - v dnešní době geometrický tvar na barevném pozadí vystihuje velkou část populace, obzvlášť když malbě rozumí jako koza petrželi.

Na americkou smetánku si zaostřil i snímek Generation Wealth režisérky Laury Greenfield, jež se před několika lety proslavila dokumentem Královna Versailles z Las Vegas (The Queen of Versailles). Letos se zaměřila na finanční důsledky závislosti na penězích a co se na první pohled zdá jako oxymóron se během filmu mění v pohoršující podívanou. Plastické operace, zadlužování, osobní bankroty, rychlé zbohatnutí striptýzem v Magic City, pornoprůmysl... vydělávat velké peníze vytváří závislost, která si nezadá s drogami. Co navenek působí jako workoholismus, je ve skutečnosti problém, o kterém se nemluví. Všichni bohatým jen závidí, ale daň, již si kariérismus vybírá i na nenarozených dětech, je přehlížena. Na konci filmu aktéři končí ve valné většině bez peněz, bez rodiny a v opovržení. Jednu hodnotu ale sdílí všichni - jsou věci, které si za peníze nekoupíte.