Přes překážky ke hvězdám? (The Legendary Pink Dots)

Časy, kdy The Legendary Pink Dots věrně navštěvovali Prahu rok co rok, už jsou v nenávratnu, evidentně to ale není kvůli malému zájmu. Anglo-belgičtí psychedelici končící čtvrtou dekádu existence stále chrlí desky – pokud ne společné, tak aspoň sólové –, a když na to přijde, vyprodávají malé české kluby.

Právě volba prostoru zážitek do značné míry určila. Na kapelu, která skutečně je legendární, Café V lese kapacitou nestačilo, a tak se za intimitu prostředí platilo nátřeskem. Jinak přitom malému klubu rozplizlá melancholie kapely slušela. The Legendary Pink Dots jako by vyráželi do fantaskní space opery, ve které zvuky starých synťáků/kláves plnily prostor barevnými vizemi. Vedle nich zefektovaná kytara a potlačené rytmy budovaly obdivohodně konzistentní rámec, který umožňoval plně se ponořit do hudby.

Nebo spíš – umožňoval by v jiných podmínkách. Pink Dots byli nazvučení poměrně tiše, zato s přebuzenými basy. A aby to nebylo málo, usadilo se na baru několik hlasitých skupinek. Věrní fandové bezprostředně pod pódiem možná ani jedním problémem netrpěli, šlo ale o menšinu. Být to koncert s méně výrazným zpěvákem, mohlo to skončit naprostým fiaskem, ovšem vypravěč vlastních mýtů Edward Ka-Spel je unikát. Jeho zvučný, velice britský hlas navigoval koncert mořem problémů a přibližoval jej pastorálně-kosmickému tripu (no ano, bylo tam něco starých Pink Floyd).

Klávesák Phil Wright a kytarista Erik Drost mu sekundovali podklady, které sotvakdy plně sklouzly do jednoho žánru, zato si z řady z nich půjčovaly. A je potřeba říci, že i když syntetické zvuky The Legendary Pink Dots zní staře, pořád byly platné. Koncert si bral různě z mohutné diskografie skupiny, přičemž byl pozoruhodně konzistentní a fungoval spíš jako celek než jako série písniček. Jen začal být časem poněkud monotónní. A i když se zvuk postupně zlepšil, udělaly veškeré komplikace – některé jen těžko řešitelné – z vystoupení The Legendary Pink Dots hořkosladkou záležitost.