apx | Články / Reporty | 25.05.2013
Kvůli fotbalu jsem prošvihla Einstürzende Neubauten a PJ Harvey, na Tallest Man on Earth jsme přišli pozdě (ačkoliv dost brzo na to, abychom slyšeli trefnou I Wanna be the King of Spain), ze setu Kode9 jsem odešla poté, co se neukázal ani Burial, ani Thom Yorke, ani Four Tet na jacka a Disco 2000. Pulp byli skvělí, common people, so funny. Grindermana a Flaming Lips jsem sledovala zpovzdálí s falafelem (jo!) a s tofu (jo!). Explosions in the Sky tentokrát nudili, tak jsem odešla nakupovat vinyly. Mám Toma Waitse, 7” Neila Younga, posledního Teda Lea a původní press Meat Is Murder od Smiths. Dostat se na koncerty Sufjana Stevense a Johna Calea v Auditoriu vyžadovalo více úsilí, než jsem byla ochotná vynaložit. Na Battles ve čtyři ráno už jsem byla moc opilá a na Jamese Blakea a Jamieho xx jsem šla z legrace jen proto, abych mohla říkat, že „jsem je viděla“ a „stejně je to blbost“. Salem byli děsný (zkratka pro insidery: Tempelhof jsou oproti nim docela super). Na Low jsem zapomněla, škoda, údajně to bylo dobrý. Na National se mi nechtělo, Public Image Ltd. mě nezajímali a všechno ostatní už jsem viděla. Takže tak. Jo, a taky nenávidím festivaly.
V životě mě stresuje strašnejch věcí, od uzávěrek přes vysoký nájem až po nevhodné citové investice. Někdy mám pocit, že nestíhám nestíhat. Rozhodně se nenechám vydírat tím, že Interpol hrají proti Suicide nebo že kvůli večeři nestihnu začátek Shellac. Na takovýhle věci jsem už stará, což je v mých osmadvaceti troufalé prohlášení. A i když to tak nevypadá, můžu to říct a vy mi to můžete věřit: Primavera je nejlepší open air festival, na jakém jsem kdy byla. Lepší než Roskilde, Sziget, Melt!, všechny Rock im Parky a am Ringy, lepší než Reading, Pohoda, OFF, Nova Rock a lepší než všechny české festivaly dohromady. Za návštěvu Barcelony to stojí, i kdybyste měli vidět jenom Interpol.
Na letošní Primaveře jsem viděla třeba... Interpol. Hráli dvakrát: jednou ve středu v klubu Sala Apolo, druhý den na jednom ze dvou největších scén festivalu. Jsem si vědoma nesnesitelnosti posledních dvou alb (snad vyjma singlu Lights) a patřím k větším fanouškům desky Antics než Turn on the Bright Lights. Nikdy jsem je naživo neviděla a bylo mi jasné, že koncert v roce 2011 může být převelikým zklamáním. A mezi náma, zpočátku to tak vypadalo. Nástup byl samozřejmě stylový, hezký kluci (frontman Paul Banks vypadal v krátkých vlasech a vousech jako Brad Pitt, i když CEO tvrdil, že Langmajer, a někdo jiný zas, že David Backham; asi to záleží na tom, jak moc chcete, aby se vám ta kapela líbila), hezky oblečení, hezky učesaní. Jsou věci, které byste do nich neřekli – a naopak: „I’ve just always really liked Prada. I like the cut, the lines, the colours. But I also really love Tom Ford, Marc Jacobs, Gucci, and Agnes B.“ Velmi slušná Banksova španělština. Nový, příznačně „interpolovsky“ laděný basák Brad Truax. Odpovídající, ale vkusný světelný park. Záleží na hudebních preferencích, ale nejlíp by se to dalo popsat slovem: dokonalost.
První písničky byly nicméně katastrofa. Jednak nevýrazné (ačkoliv, Say Hello to the Angels...), jednak se teprve usazoval zvuk a jednak Banksovi chvíli trvalo, než našel jistotu v hlase. Jistotu? Nevím, co hledal, ale neznělo to dobře. Stála jsem uprostřed, kousíček od podia, v kotli ječících fanoušků a fanynek, a bezradně jsem se rozhlížela kolem. Asi jsem si zase spletla dveře. Blížící se průšvih ale prolomily skladby NARC, oh love, can you love me, babe? love, is this loving, babe?, starodávná Hands Away a hitovka C’mere, oh, how I love you... in the evening, when you are sleeping...? Takže žádné přehrávání novinek? Sázky na jistotu? V čase měli našlápnuto pekelně daleko a v náladě koncertu vysoko. Další byla The New. Z debutu.
Od půlky show, prvních tónů basové linky Evil a úvodu Rose-ma-ry, heaven restores you in life... se všechno otočilo o 180 stupňů. Bylo to patrné už v předchozích skladbách, ale Banksův vokál byl najednou důraznější, a přestože frázování z alba zcela věrný, jaksi opravdovější a (elegantně) syrovější. Na můj vkus možná moc vytažený, ale to kyselo je taky moc kyselý a bramborák je moc bramborovej. Hey, wait! Great smile! zpívaly s Paulem tisíce a přiznám se, že podobný pocit – být na stejné lodi s takovým množstvím lidí – jsem zažila jenom na monstrakcích typu Pearl Jam nebo Coldplay. A nebylo to špatné. Tohle se vám na Sedmičce nestane a je jedno, kolik koncertů roku tam za měsíc zažijete.
Paradoxně novinka Lights mohla být klidně vrcholem celé show. Geniální kytarové entrée Daniela Kesslera, druhý ženský hlas (zajišťovala jinak upozaděná klávesačka) a jeho kouzelný, jakoby vzdálený part that’s why I hold you, rázný nástup bicích v polovině skladby a fantastický závěr, který onanisticky neprotáhli ani o vteřinu. Ou! V podobném duchu se pokračovalo i dál: Take You on a Cruise, velmi snesitelná The Heinrich Maneuver z třetí desky Our Love to Admire, zpátky k Antics s Length of Love a nová Memory Serves coby nadechnutí před el finale grande. Kapela si je evidentně vědoma vrcholů popularity a vrtkavosti kvalit svých desek, proto na samý závěr zařadila hity Slow Hands, can’t you see what you’ve done to my heart and soul? this is a wasteland now, Not Even Jail, can’t you feel the warmth of my sincerity?, a kultovní debutovou záležitost Obstacle 1.
Těm, kteří vydrželi do konce (a nebylo to přes začátek koncertu snadné, protože jen o kousek dál hráli Suicide), nedali na výběr: skvělý koncert a za mě Interpol playing Antics splněný sen, které jsou s přibývajícím vším stále vzácnější. A kdyby nic jiného, aspoň vím, jak vypadá pánská kolekce od Prady pro jaro a léto 2011.
Vyšlo ve Full Moonu #15> / 2011.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.