Prog metal party (Devin Townsend Project & co.)

Do utěšeně zalidněné Roxy zavítala mezinárodní a velmi vyrovnaná progmetalová štafeta, ačkoli největší star byla předem daná a své tahounství bez problémů obhájila. Nicméně mluvit o Leprous a Between the Buried and Me jako o předkapelách není na místě. Časové rozpětí jejich setů sice takovému postavení odpovídá, ale jak věhlasem, tak předvedenými výkony spadají spíše do kolonky „special guest“.

Především zahajující norský kvintet Leprous nadchnul sepětím preciznosti a energie a potvrdil pověst neokoukaných dravých štik v progresivním rybníce. Síla kapely je v perfektní vyváženosti členitých a hráčsky efektních kompozic, citu pro silné, nepřekombinované melodie a soustředěného tahu na branku. Jejím největším trumfem je ovšem zpěv většinového skladatele Einara Solberga, znělý, pevný jako skála a neztrácející náboj ani v náročných falzetových partech. Nadupanému setu dominovaly skladby z dva roky staré desky The Congregation, z nichž největší ohlas zaslouženě vzbudily pecky The Price a Rewind.

Služebně přibližně stejně staří, ovšem o dost proslulejší Američané Between the Buried and Me sázejí v porovnání s Leprous na křiklavější kontrasty. V jejich skladbách stále výrazně rezonují deathmetalové kořeny, ale ty se stále víc proplétají se sofistikovanějším výrazivem artrockových klasiků. Díky tomu po cestě poztráceli část ortodoxnějších fans, ale do Roxy ten večer stejně mířili především příznivci otevřenějších metalových forem. Ti pak neměli problém vydýchat ostré, až krkolomné dynamické přechody mezi deathmetalovým hukotem a skoro genesisovsky zdobnými pasážemi. Celkový dojem ale nebyl tak přesvědčivý jako v případě Norů. Vystoupení Between the Buried and Me bylo dramaturgicky i zvukově méně koncentrované a frontman Tommy Rogers, poctivě střídající čistý i growlingový vokál, zůstával beznadějně utopený v obou polohách. I tak měli ovšem při odchodu našlapanou Roxy na své straně.

Devin Townsend, holohlavá ikona metalových gurmánů, se na scéně zjevil se svým Projectem kolem deváté a bez dlouhých průtahů to rozbalil písní Rejoice z alba Sky Blue. V Townsendově projevu se sympaticky míchá jakási stavovská hrdost, klukovské nadšení i poťouchlý nadhled. Místo silácké zarputilosti uvolněné pobíhání po pódiu, úšklebky a vysmáté pokřikování do publika mimo mikrofon. Profesionalita i jiskřičky hravého zanícení v očích. Zvuková velkolepost charakteristická pro studiové nahrávky dostává naživo ještě větší grády a navíc je logicky prokrvenější a dynamičtější. Pro Townsenda rovněž příznačný sklon k experimentování a překračování žánrových stereotypů na pódiu naopak poněkud ustupuje do pozadí, ale jeho show je pořád mnohem barevnější a zábavnější než u většiny konzervativnějších kolegů, a přitom o nic méně dravá a pohlcující, ačkoli na ukázku jeho nejbrutálnější tváře, tvorby skupiny Strapping Young Lad, ten večer nedošlo.

Nejsilnější byl prostředek setu, kde po mohutném chorálu Where We Belong z výtečné desky Epicloud přišla na řadu Planet of the Apes, ukázka z monstrózního spektáklu Deconstruction. Následovala zběsilá jízda Ziltoid Goes Home, připomínající postavu mimozemského nájezdníka, jíž Townsend věnoval už dvě koncepční alba a v níž zhmotnil nejen své okouzlení starými sci-fi filmy z 50. let, ale také svůj ulítlý smysl pro humor. Loňskou novinku, solidní, i když nepříliš překvapivou desku Transcendence, představila kapela třemi ukázkami včetně dobře zvolené finálové Higher. Celkově ale šlo o vyvážený průlet celou Townsendovou diskografií, zaštítěnou tu jeho vlastním jménem, jindy s dodatkem Band či Project.

V přídavkovém okénku, představujícím Townsenda samotného jen s akustikou ve skladbách Let It Roll a Ih-Ah!, už se sebeshazující vložky a rozezpívávání publika malinko blížily pouťovému furianství, ale Townsendova bezprostřednost byla i tak odzbrojující a navíc se naplno ukázalo, jak mohutným a technicky vyzrálým hlasem Townsend disponuje, což v závratných zvukových stěnách někdy zaniká. Profík, metalový nadšenec i bavič, to všechno Devin Townsend je a burácející Roxy nemělo ve čtvrtek důvod to zpochybňovat. Vydařenou „heavy metal party“ si užili „hroziči“ i rozvážnější povahy, body navíc za kvalitní zvuk a skvělé Leprous.