Jakub Hudák | Články / Reporty | 03.04.2013
Když jsem poprvé slyšel o formátu Zlínského BusFestu, projektu studentů Fakulty multimediálních studií Univerzity Tomáše Bati, myslel jsem si, že je to příšerný nápad. Koncerty v trolejbusech a autobusech, to ještě chápu – je to vlastně celkem důvtipný způsob, jak zajistit zdroj elektřiny na místě, kde by jinak musel být hlučný benzínový generátor. Navíc vozidla můžou sloužit jako mobilní pódium. V BusFestu jde ale o to, že koncerty probíhají za jízdy: na točně trolejbusů pod sportovní halou nastoupíte, zhruba čtyřicet minut jedete a na tom samém místě zase končíte. Místo přebíhání mezí pódii se přestupuje z jedné linky na druhou.
Do Zlína jsem vyrazil v den, kdy už si všichni mysleli, že zima skončila. Cestou začalo sněžit, ve Zlíně bylo sychravo a navíc se hrál hokej, takže se u točny mísily jen festivalové hloučky, zadělávající si na kašel sponzorským pšeničným pivem Fénix s kouskem pomeranče, a o šálu lépe oděné skupinky v hokejových dresech.
Mým cílem bylo dostat se do trolejbusu autoškoly Zuzaník, kde hráli WWW, protože naživo vždycky podávají intenzivní výkon a jejich koncerty jsou takřka osvětová činnost. Ukazují totiž mladé generaci, která doma neschovává první výtisky BBaRáKu, protože hip hop nikdy neposlouchala, co přesně bylo na českém hip hopu v 90. letech dobrého a jak to lze přeložit do synťákové a smyčkovací současnosti. Proto jsem se trochu naštval, když jsem se pár minut po šesté začal cpát do trolejbusu a slyšel, jak se kdosi ptá, jestli to jsou ti, „co hrajou něco jako Mandrage.“
Koncert v trolejbuse je zvláštní věc. Hudebník v davu v MHD ztrácí na výjimečnosti, kterou by mu poskytovalo o dva metry vyvýšené pódium, což mě bavilo, protože jsem poprvé viděl Ondřeji Anděrovi pod ruce a protože společné madlo sbližuje podobně jako nerovnosti na vozovce, i když někteří z cestujících získali pocit, že by si taky zasloužili být středem pozornosti. Na druhou jízdu jsem přestoupil k DVA, kde jsem pochopil zásadní nevýhody takových koncertů.
Kapely stály umístěny v předních částech vozidel a zhruba v polovině ležel velký reproduktor, což vážně nestačí. Mnohem lepší by bylo, kdyby byly kapely v prostřední části, protože takhle sloužila zadní místa jen k tomu, aby se člověk na chvíli posadil a ohřál, z koncertu jako takového moc neměl.
Beatboxové vystoupení En.drua jsem nakonec vypustil, abych strávil víc času s hiphopovými pionýry, kteří už při třetí jízdě hráli na přání hlasitému mladíkovi u dveří. A nebudu vysvětlovat, proč jsem se nenechal povozit autobusem Student Agency s bavičem a imitátorem Petrem Jablonským – BusFest je multižánrový a dost lidí tamtudy jelo. Tak co.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.