Jakub Koumar, Viktor Hanačík | Články / Reporty | 08.08.2023
Nad hřebenem Bílých Karpat šedé plátno oblohy. Letošní víkend výroční třicáté Besedy byla předpověď počasí neblahá, silný déšť ale přišel až v úplném závěru. Tento svátek alternativní hudby v Tasovĕ se současným česko-slovenským i zahraničním lineupem, který se odehrál první srpnový víkend, tak mohl proběhnout bez výraznějších změn a zásahů. A lidi se na to připravili. Pojďme se na jeho průběh a atmosféru podívat blíže.
VIKTOR: Z Brna jsme vyjížděli kolem druhé. Nabral jsem dvě mladá děvčata, co chtěla svést na festival, a tak nám cesta za hovorů o hudbě, práci a životě ubíhala celkem rychle. Když jsme zahlédli na obzoru Bílé Karpaty, už to na Horňácko nebylo daleko. U Bzence nás zastavili policajti, dechová zkouška, po pár minutách jsme pokračovali. Jakou cestu jsi měl ty?
JAKUB: Příjemně klidnou až na jedno probliknutí radarem. Plus šest km/h, tak z toho třeba bude fotka. Z Jihlavy je to kus cesty, ale jak se jí člověk pomalu prokousává, postupně na něj dopadá kresba krajiny, její vrstevnatost. Do areálu jsme přijeli kolem sedmé, v době, kdy se všechny tři stage sotva stihly zahřát. Ani nebylo třeba se nějak poctivě rozhlížet, tady se vždycky cítím hodně domácky. Pódia jsou stejně rozmístěná a mají stejný koncept, vím, kde najdu který stánek, kam utéct za trochou klidu. Ani jsem se nebál té předpovědi, věděl jsem, že mě tady průtrž mračen nenaštve. A fakt ne. Dokonce mi přijde, že první déšť, co přišel až v sobotu na Besnu, tomu postrockem obalenému řevu strašně slušel. Byl to až takový mystický moment. Jako by ty kapky vody slovenská kapela přímo vyrvala z mraků. Silný zážitek z malého pódia, na kterém vždycky učiním ty největší objevy.
VIKTOR: Déšť někdy přidává na atmosféře, alternuje pocity, vidíš letící kapky ve světlech a dýmu a silulety vystupujících. Když hráli The Murder Capital z Irska, frontman James McGovern si přímo liboval: „What a beautiful rain, we love rain.“ Jinak trojice stagí fungovala dobře, kompaktně, lineup byl vymyšlený tak, aby k přeznívání docházelo minimálně. Nejvíc se mi líbilo na Béčku, které je celé obklopené listnatými stromy, a tak má člověk pocit, že je v lese se svátečními lidmi, třeba Kalle přinesli v sobotu slowcorovou tmu, ale takovou vroucí, niternou. Léčivý hlas nad hvozdy. Technicky mi asi chyběly jen projekce u některých setů a trochu mi vadilo oplocení celého areálu, ale chápu... (V tomhle rád vzpomínám na neohraničený Mišmaš.) Pro mě to byla první Beseda, a přitom pocházím z Uherského Hradiště.
fotogalerie z festivalu zde
JAKUB: Beseda je sympaticky a s úctou zastrčená do krajiny. Nikdy není nic příliš nahlas, nic není moc velké, zbytečně okázalé nebo nabubřelé. Myslím, že i tasovští už za těch třicet let vzali Besedu za svou a klidně v neděli ráno pomáhají vyprošťovat auta z pole, co slouží jako parkoviště. Tenhle festival mi vždycky přišel naprosto vstřícný, jako by přímo vycházel z archetypu jihomoravské pohostinnosti. Pořadatelé na tu vazbu na místo hodně dají a nenápadně to vkládají i do lineupu, když pomrkávají na diváka právě hudbou, která v sobě nese něco podobného. Nina Pixel skvěle zapadla do konceptu svou rurálně experimentální elektronickou reimaginací Liptova a jeho folkloru (mimochodem, tady zrovna jediná projekce byla), Tomáš Niesner si kromě Jakuba Šimanského přivezl na podium i zážitky ze svého putování kolem řeky Bečvy, o které natočil celou desku.
Tihle dva hráli na malé scéně, která je z celého festival nejvíc kontrastní. Ráno tě odtud vzbudí soutěž písničkářů, pak se posedává na drmolivé kytary a o pár hodin později tady běsní moshpit, aby ho vystřídal klid zmíněných Kalle. Vzpomínám si, když tady před čtyřmi lety hráli P/\ST, byl to neskutečný masakr. No a ti se letos na Besedu vrátili a dostali hned hlavní stage a nakonec na ně vyšel i prime time. Podobný příběh měli i Bert & Friends, kteří tady taky kdysi vystupovali jako neznámá kapela a teď se vrátili už odrostlí. Tyhle příběhy k Besedě patří víc než jména.
VIKTOR: Viděl jsem hodně příběhů, stačilo se dívat a mezi sety pozorovat lidi. Jinak jsem se hodně těšil na současný rap a podcast Rapspot naživo. Když éterická raperka Wodehn a producent Badfocus představili novou hyperpopovou skladbu v rámci jeho setu, uvědomil jsem si, že je to stále kam posouvat skrze spolupráce. P/\ST vystoupili dřív, jelikož Murder Capital měli poruchu tourbusu, připili domácí slivovicí na výročí a odpálili živelnou show. Miluju ty konvulzivní beaty a perfektně utažené lyrické flows. Track Vivuza Market naživo rozsekal i zprvu nepříliš tanečně naladěné multigenerační publikum. Dost lidí mluvilo o vystoupení britských O. jako o nejlepším pátečním koncertu, hráli spoustu nevydané tvorby a stavěli na vulkanických pasážích. A pak taky Mandy, Indiana – distorzivní reality, mlha, déšť, euforie. Měl jsem možnost je vyzpovídat, super lidi!
JAKUB: Jsem jeden z těch, co o nich mluvit ještě bude, taky mi zůstala ta kořeněná chuť O. dlouho na jazyku. Frenetické vystoupení, hrubě proschlý zvuk zaníceného, totálně přeefektovaného basového saxofonu, co chvílema připomínal cirkulárku, a bezstarostné, přitom naprosto neomylné bicí. Spousta energie a v ní zvláštní mysticismus, ve dvou udělali zvuk jako plně obsazený band. Sami říkali, že hrajou poprvé na fesťáku v nočních hodinách, a bylo vidět, jak vášnivě jedou na vlně energie lidí, užívajících si každý okamžik. Tady vidím kouzlo Besedy. Není koncertu bez odezvy a můžou být třeba tři ráno a v dešti ještě čeká dost duší na zpožděného Toyotu Vangelise. I v tuhle dobu zvládl roztančit krásně zkroucenými hlasovými efekty. Jo, už nás bylo jen pár, ale pořád to mělo šťávu, pořád to nebylo navíc. Tady mají lidi společný mindset – nenechat si nic ujít, vpít se do každé chvíle, prožít to až do konce. A mě to taky vždycky tlačí k tomu neodpadnout, vydržet ještě chvíli. Ještě jednu kapelu.
VIKTOR: Prostě absorbovat zvuk a nechat se pohltit hlasem naloženým v autotunu a i přes známky blažené únavy tancovat. Ještě jedno společné zasnění do nadčasového světa hudby, která je tu teď a tady a zítra už nebude. A pak se dopotácet podél kukuřičného pole do stanu a usnout za zvuku bubnujících kapek. A probudit se do nedělní reality, kde místní s traktory vyprošťují auta a lidi čeká cesta domů.
JAKUB: Beseda představuje balanc. Mezi nadšenectvím a profesionalitou, mezi nepřetržitou hudební náloží i možností courat kolem potoka a narazit na Davida Herziga z Bert & Friends, jak cvičí jógu před koncertem, nebo se po nocích dlouze dívat do polí. Ani chvíli se tady člověk necítí nevítaně nebo odosobněně, což platí i pro stánky. A že jich tu je! Na takhle malém festivalu potěší tři druhy piva, i o břicha je dobře postaráno. Navíc kdyby nabídka jídel nestačila, nikdo nikoho neprošacuje a nevyhodí, takže nemusí poníženě chroupat bezlepkovou bagetu ve stanu s pocitem, jak ho ta alergie vypekla. A nesmím zapomenout na vinotéky, jsme přeci na moravském venkově. Na místě, které má těžko přenositelný genius loci. V tasovském topolovém hájku pořadatelé za dlouhá léta vybudovali srdeční záležitost, která se neomrzela. A myslím, že neomrzí.
VIKTOR: Je v tom cítit tradice, něco kolektivně uspořádat pro hudbychtivé lidi se společnou touhou po nové, neoposlouchané hudbě. Taky bych nerad opomenul skvělé a srdečné stánkaře, vinaře a dobře vyváženou nabídku mezi vege a masovým jídlem, pikantní burrito u Tří Ocásků a chutné vege tacos od Oh My Wolf mi vyloženě sedly. Mexické gastro miluju. Lidové, fér ceny v betonovém bufáči, alko všech barev a ochotní mladí lidi za barem. A zpívající lidi před ním. A sladké i slané palačinky, výborné kafe i čaj od brněnské kavárny Tungsram k tomu. A ta ořechovka!
Beseda
4.–5. 8. 2023 Tasov
foto © se souhlasem Besedy
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.