Shaqualyck | Články / Reporty | 24.03.2013
Hanácká metropole má poslední dobou štěstí na zajímavá jména, ať už domácí či cizokrajná, a je moc dobře, že mladí a neklidní nováčci dostávají protiváhu v podobě klasiky, jejíž kvalitu důkladně prověřila léta i příslušníci Státní bezpečnosti. Intimitou čpící komorní prostor Divadla hudby už od sedmé večerní začínají okupovat jedinci proměnlivého vzhledu, stáří i pohlaví. Návštěva? Výrazně víc než vyprodáno. Šepot, vzdechy, kašel a cinkot sklenic. Těšíme se. A tak to má být.
Nástup na scénu krátce po půl osmé. Filip Topol v obligátní červené kostkované flanelce, pod paží noty a v ruce kapesník, na který záhy dojde. Doba ledová je doba ledová, i když to kalendář vidí jinak. Za bicí soupravou se šibalsky vlní David Skála, s basou to jistí kudrnatý Jan Hazuka, z profilu celý Standa Hložek. „Já bych chtěl tenhle koncert věnovat prvnímu jarnímu dni,“ ozve se zpoza černého křídla. „Tohoto roku, samozřejmě,“ dodává mistr. Souhlasně přikyvujeme, dobrý nápad.
Pak už se sálem rozezní úvodní tóny a naše duše na dlouhé minuty pohltí kakofonické melodie. Tu slzopudné a smířeně odevzdané, tu vzteklé a burcující. Ale vždy ryzí, lidské. Baladická hořkost, krása a bolest v tónech i větách. Tady a teď, předtím i potom, snová neuchopitelnost života v každé vteřině. Pocitová záležitost. Texty jsou básně, nikdo nevzdoruje. Najednou všechno dává smysl. „Chce se mi spááát!“ Klaviatura vede s bicími melancholický dialog. Klapky odhodlaně kážou, perkuse naštvaně odsekávají. Basa objímá a dává tomu tvar. Souhra jak z jiného světa, dokonalá je slabé slovo.
Topol celý večer úsporně, avšak nesmírně nonšalantně moderuje. Oč soustředěnější a precizní je během jednotlivých skladeb, o to víc uvolněný je v pauzách, kdy jen tak nahodile vyťukává do klavíru a jako by mimochodem glosuje svět okolo. Nikdy nevíte, kdy vás jen tahá za nohu a kdy už řeže do živého. Tři vteřiny dlouhé ticho náhle rozbíjí Plzeň ve skle dopadnuvší na dřevěnou podlahu. „To je to nejlepší, co se teď mohlo stát,“ zahlásí šedovlasý poeta od mikrofonu. Někde jsem četl, že jarní depka je prý v lecčems ostřejší než ta podzimní. Existenciální jazzové trio psích vojáků vás z ní nevyléčí, ale třeba vám ji pomůže pochopit. Slova jdou na dřeň. I smutek má v tomhle vesmíru zjevně svůj smysl. Hlava v oblacích a nervy v kýblu. Konečná, nebo světlo na konci tunelu?
„Žiletky v těle!“ Burácivá schíza. Potlesk až do krve. Pánové už jsou možná v letech, ale do důchodu by si je nedovolil poslat ani ten největší ignorant. První a poslední přídavek. „I am lucky, vždyť ty taky, nad městem jsou slunce mraky.“ Zasloužený aplaus. Pískot a dupot. Všechno marné. Tenhle večer bude mít pokračování jindy a jinde. Za necelou hoďku a půl je jasné, že tihle Vojáci pro dnešek dobojovali. Dívám se kolem. Lidi se trousí. V rukou prázdné lahváče, na tvářích zasněné úsměvy. Srdce se chvěje, duše se směje. Všechno se děje. Všechno a nic.
P.S.: Připouštím, že můj zážitek z koncertu mohl být ovlivněn čerstvě zhlédnutou expozicí Jindřicha Štreita, kterou jsem v rámci honby za umocněním svého (mo)mentálního rozpoložení navštívil (bylo to hned vedle). Výstava nese stručný název Ocelový svět a mohu vřele doporučit. Zejména těm, kteří si v luxusních klimatizovaných kancelářích stýskají u kafe nad svou „tvrdou“ prací u kompu. Třeba to někoho přiměje k důslednému přehodnocení vlastní životní situace. Nedivil bych se.
Psí vojáci
21. 3. 2013, Divadlo hudby, Olomouc
foto © Andrea Petrovičová
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.