Punk, móda a poklady na dně šuplíku

Většina knih, filmů, komiksů a taky oblečení postupem času vyjde z módy, stejně jako jejich autoři. Možná je v tom skryta právě ta vlastnost, která odlišuje průměr od geniality. Propadlišti dějin se vyhnou jen tvůrci, kteří dokáží znovu a znovu vynalézat sami sebe, nebo naopak ti, jejichž dílo se vymkne době vzniku a stane se nadčasovým sdělením s univerzální platností. Alan Moore v sobě dokáže kombinovat oba přístupy a je to vidět i na jeho nejnovějším komiksu Fashion Beast.

Tedy, s tím autorstvím je to trochu složitější. Moorea v roce 1985 oslovil guru britské popkultury Malcolm McLaren s nápadem na filmovou adaptaci příběhu o krásce a zvířeti. Výsledkem byl scénář, na jehož realizaci nikdy nedošlo a další tři dekády chytal prach v šuplíku. Loni se ho vydavatelství Avatar Press rozhodlo přepracovat na desetidílnou komiksovou minisérii, která letos na podzim vyšla v sebrané edici. Adaptace Mooreova scénáře se ujal jeho tradiční spolupracovník Antony Johnston spolu s kreslířem Facundem Perciou. Co tedy ze třicet let starého koktejlu zapomenutých nápadů vzešlo? Skvěle napsaný příběh, na kterém je i přes jednoduchou filmovou linku vidět všechny znaky Mooreova vrcholného období poloviny 80. let.

Doll, holka s nevyjasněnou genderovou identitou, přijde o práci šatnářky a zkusí štěstí v konkurzu na modelky pro legendární módní salon Celestine. Jeho tajemný šéf si ji vybere jako svou superstar a ze sebestředné Doll se stává celebrita. A to je jen začátek. Pan Celestine je geniální šílenec přesvědčený o vlastní ošklivosti a všechen čas tráví v zatemněné místnosti vykládáním tarotových karet. Jeho mladý designér Jonni je zase nespokojen se zatuchlými představami o módě a inspiraci čerpá raději ze stylu pouličních subkultur. V pozadí toho všeho začíná jaderná zima, davy chudáků protestují v ulicích a muži jsou odváděni do neurčité války.

Johnstonovi se ve Fashion Beast podařilo výborně zkombinovat komiksové vyprávění s filmovými postupy. Skvělé Mooreovy dialogy jsou tak střídány „němými“ scénami, které pozorujeme z pohledu neviditelné kroužící kamery, přímočarost filmového příběhu (nezvyklá ve srovnání s autorovou obvyklou hloubkou a mnohovrstevnatostí) je vyvážena dělením do postupně gradujících kapitol. Lehkou vadou na kráse je snad jen Perciova kresba: technicky precizní, ale vzhledem k tématu trochu nevýrazná a nepříliš originální.

Ve Fashion Beast rezonují motivy známé z legendárních komiksů Watchmen a V jako Vendetta, na kterých Moore v 80. letech pracoval. Strach z jaderné války a fašismu, odkazy na viktoriánskou epochu, punk a vzpoura proti autoritám, sociální kolaps a všeprostupující deka thatcherovské Anglie. Možná právě proto je Fashion Beast i přes třicetileté stáří tak atraktivní – doba začíná nabírat podobné rysy, utahování opasků jde ruku v ruce s dekadentním luxusem a ulice nachází autenticitu a styl tam, kam lze z přehlídkových mol jen těžko dohlédnout. Jak říká jedna z hlavních postav, je to sice ohraná písnička, ale jako všechny ohrané písničky je i staré oblečení každým dnem víc a víc případnější.