Robert Finley: Nejlepší cvičení je tanec

Robert Finley odstartoval kariéru profesionálního muzikanta až hluboce po šedesátce. A letos je jedním z největších jmen šumperského festivalu Blues Alive. Do podhůří Jeseníků míří z Louisiany vyzbrojený novou deskou Black Bayou, na níž se opět podílel Dan Auerbach z The Black Keys, tentokrát se k nim přidal i jeho kapelní souputník Patrick Carney. V telefonickém hovoru přes oceán jsme si povídali nejen o desce, došlo i na to, do jaké míry je pravdivý slogan jedné z Finleyho písní, a bavili jsme se i o tělesném cvičení.

Roberte, jak se dneska máte? Máte hodně rozhovorů, nebo jsem jediný?
Je to dobré. A jediný nejsi, dneska je to jeden za druhým.

Rád si povídáte s novináři?
Je to dobré pro moje fanoušky, když chtějí vědět, co se děje nového. A někdy ti to může přitáhnou nové posluchače. Takže s tím nemám problém. Holt, když jsi v zábavním byznysu, patří to k tomu.

Za pár dní hrajete v České republice, v Šumperku. Těšíte se?
Je dobré být zase na cestách a hrát pro lidi. Těším se, až budu zase cestovat.

V jedné své písni říkáte, že věk nic neznamená. Vážně je to tak?
Jo, je to tak! Je mi šedesát devět a jsem na vrcholu kariéry. Někdy lidi vystartujou moc rychle a pak jdou do důchodu. A když jsi v důchodu, můžeš se nudit. Vždycky jsem měl sny, kterých jsem chtěl dosáhnout, a teď to mám. Ti, co opouští rozehranou hru, nevyhrávají. Musíš zůstat na palubě a soustředěný.

Kde berete energii, abyste dokázal ve svém věku zvládnout koncerty? Je to hudba samotná? Nebo publikum?
Netuším. Jde o to, že nejlepší je tanec. Je to svým způsobem cvičení. Ty tancuješ, a když je to chytlavé, lidi se roztančí taky. Dává jim to energii. Každý se chce hýbat, každý má najednou skvělý pocit, na hodinu nebo jak dlouho set trvá. Dokáže to léčit. Někdy úplně zapomeneš na problémy, které máš.

Četl jsem, že jste byl vychován přísným otcem, který doma nedovoloval jinou hudbu než gospel. Jak jste se dostal k další muzice, blues, rock’n’rollu?
V armádě jsem zjistil, že není nic špatného na tom zpívat blues. Teď, když jsem starší, jsem došel k tomu, že jediný rozdíl mezi gospelem a blues je volba slov. Když zazpíváš „I Love you, Jesus“, je to gospel. Když „I Love you, baby“, je to blues. Ale muzika je to v zásadě stejná.

Kdy vás napadlo, že chcete být muzikant?
Co si pamatuju, tak jsem vždycky miloval zvuk kytary. A vždycky jsem na jednu chtěl hrát. Napřed jsem si ji půjčoval od kamaráda, v deseti letech jsem si koupil první. Od té doby jsem bez ní nebyl. Vždycky jsem hrával v místních kostelech, zpíval tam, kde potřebovali zpěváka.

Objevil jste se dokonce v televizní soutěži America's Got Talent. Jak se to seběhlo?
To vymyslel můj manažer, měl pocit, že to je dobrý nápad. Tak jsem se chopil příležitosti.

Přemýšlíte někdy nad tím, že jste měl svou kariéru bluesové hvězdy začít dříve?
Ne, vůbec. Nikdy jsem toho nelitoval. V mém věku je to jako lék, neberu žádné prášky, jenom medituju. Dává mi to prostor hlavě, aby mohla někam ulétnout. Stejně jako se musí pít voda, já mám blues. Ale asi to není univerzální, co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhému.

Když máte blues, nepotřebujete prášky.
Jo. A taky tanec. To je nejlepší cvičení, když tancuješ, každý sval v těle se pohybuje. Mění se i výraz tváře, doopravdy.

Jaká je spolupráce s producentem Danem Aurbachem z The Black Keys?
Nikdy jsme neměli žádnou neshodu. Vždycky to zkusíme oběma způsoby, tím mým i tím jeho. Tak to děláme. Musíš mít otevřenou mysl. Co se mi na Danovi líbí, je jeho přístup v duchu „udělej to po svém“. Nenutí tě do věcí, které dělat nechceš. Je skvělé pracovat svobodně a být prostě tím, kým jsi.

Vyšlo vám nové album Black Bayou. Jste na něj hrdý?
Jo, strašně moc. Myslím, že se nám na něj podařilo nahrát pár opravdu dobrých věcí. A těším na to, až se s touhle partou vrátím do studia.

Myslíte si, že by vám tahle deska mohla vynést Cenu Grammy? Říkal jste, že už by si to zasloužila ta předchozí, Sharecropper’s Son, ale to nedopadlo.
Jo, určitě by měla!