S Cavem na pódiu

Stejně jako jiní i já jsem měl nejdříve obavy. Nick Cave v O2 aréně, navíc na šňůře ke své nejtišší desce? Pak mi ale došlo, že když jste pod pódiem, tak je jedno, jestli je za vámi tisíc nebo deset tisíc lidí. Jeden z nejintimnějších Caveových koncertů v první řadě.

Začalo se zvolna novými písněmi z alba Skeleton Tree, které zazněly v ještě minimalističtější úpravě. Třeba úvodní, o veškeré ruchy oproštěná Anthrocene nebo následující Jesus Alone bez smyčců tím ale rozhodně nic neztratily. Naopak ještě získaly na naléhavosti. V další písní Magneto zase přibyly lehké bicí a dodaly poměrně monotónní písni trochu života. Obavy rozptýleny. Nové skladby fungují i naživo.

Hned na začátku Cave přeskočil z pódia na úzkou zábranu, která byla po celé šířce, přebíhal ze strany na stranu jako vzteklý lev a dirigoval les rukou pod sebou. Tentokrát si mohli užít osobního kontaktu všichni v prvních řadách a ne jen šťastlivci sdružení kolem několika praktikáblů, jak tomu bývalo dříve. Cave se pokládal do davu, chytal napřažené ruce a strhával na sebe veškerou pozornost. V další písni Higgs Boson Blues si tak fanoušci mohli při verších „can you feel my heartbeat“ sáhnout, jak mu pro ně bije srdce.

Pak už došlo na starší kousky. Osvědčené hity jako From Her to Eternity a Tupelo zazněly zase v jiných úpravách, což jistě všichni návštěvníci Caveových koncertů ocenili. Při našláplém závěru Jubilee Street to začalo žít i na tribunách. Chápu, že při sérii pomalých písní to mohla být bez magie v kotli trochu nuda, z toho důvodu se vyplatí připlatit si a vystát frontu. Je to pak neopakovatelný zážitek. Když jsem viděl, jak se Caveovi po tak osobních písních jako Girl in Amber a Distant Sky lesknou oči slzami, byl jsem naměkko. Najednou v něm člověk viděl, stejně jako při problémech s odlepující se protiskluzovou podrážkou, obyčejnou lidskou bytost z masa a kostí, otce poznamenaného ztrátou syna. To všechno je ve spojení s blízkým osobním kontaktem velká přidaná hodnota. A to nebyl konec.

Při přídavku Cave zmizel v davu, čímž ochrance přidělal vrásky. Zprvu se ho snažila vytáhnout ven, ale pak stejně jako ostatní sledovala, kde se objeví. Vynořil se asi dvacet metrů od pódia a zbytek písně Weeping Song dozpíval tam. Při návratu zpět vzal s sebou pár fanoušků a pozval i další. První řady se začaly hrnout přes zábranu na pódium. Nechal jsem se strhnout. Kdy se vám poštěstí stát s Cavem na scéně a odzpívat tam s ním Stagger Lee a Push the Sky Away?