keša | Články / Reporty | 22.11.2017
AVA najde dobrý flek vždycky. A je jedno, jestli je to na okraji města, louce, rumišti nebo v nádražní hale. Pokaždé to má ducha. Kafara, stará fara, galerie a kavárna hostí v neděli večer duchy dva.
Prvním je Jakub Šimanský, s kytarou na scéně ani ne rok, a přesto už starý známý. Bez efektů a krabiček, jen on a akustika nebo steelovka zaplňují galerii Kafary. V rohu stará keramická kamna jak ze zámku, barevné štuky na stropě, osmdesátkový lustr, krásný kontrast, který nevadí. Z promítačky svítí jen zelená světla, tvoří kruhovité vzory, obraz je nehybný, jen mezi skladbami rozhýbe tvary svým potleskem zvukař, který je zapřený o stůl s projektorem. Kubovy ruce jezdí sem a tam, vůbec nevím, jak si ty postupy na hmatníku může pamatovat. Nic si nedomýšlím, nehraje mně v hlavě žádný jiný nástroj, který by mohl Kubu Šimanského doplnit. Je to hutné, jsou tam basy, sóla, je v tom síla i křehkost. Jsou v tom zaprášené prérie, kutálející se chomáče, šípy a zepelíni. Na koberci na zemi, mezi polštáři, tam to poslouchá tak patnáct lidí, včetně aváků a Charlieho Lookera, který kýve hlavou do rytmu.
Po pauze bere kytaru do rukou on, nezvučí, zpěv bez mikrofonu, další duch, tišší v přednesu, ale místy až děsivý ve výrazu a malých gestech. Začíná se písní No Dreams z poslední desky tehdejších Extra Life. Většinu setu tvoří balady z aktuální Lookerovy sestavy Seaven Teares, s níž momentálně chystá nové album. Krkolomné akordy, nevšední postupy, renesanční přednes, krásná divnost. Mez songy dostává Looker hrstku tiše naslouchajících do úzkých: „Znáte Garyho Gilmora? Ne? Byl to sériový vrah a tato píseň je o něm...“ Konec setu patří opět Extra Life, na který vzpomíná Looker v Kafaře celkem třikrát.
Skvělý koncert, říkám si. Říkám si, jestli to byl vůbec koncert. Odcházím se zvláštním pocitem, který tak dobře neznám. Nepíská mi v uších, nezpívám si žádné melodie, přemýšlím, s kým a kde jsem se na tu chvíli vlastně setkal.
Charlie Looker (us) + Jakub Šimanský
12. 11. 2017 Kafara, Brno
foto © keša
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.