Sádra a bolest (Imago v Alta Studio)

Čerstvé IMAGO z Alty. Novinka choreografky Lucie Kašiarové se Soňou Ferienčíkovou a Jarem Ondrušem v mnoha a mnoha rolích dokazuje, že lidi jsou jako cibule. Až pod svrchními slupkami to začíná být zajímavé. A dokážeme-li se oprostit od toho, co máme před očima, tak snad i něco uvidíme. Všichni obyvatelé vnitřních nebytových prostor, kteří doposud podřimovali v tmavých koutech nás samých, se začnou probouzet k životu a křísit jeden druhého studenou vodou.

Po netradičním úvodu, kdy se před barem a publikem proplétala těla téměř obnažených tanečníků, nastal čas se obléct a vpustit diváky přes jeviště do sálu. Na scéně kromě lidského faktoru byly jen ostrůvky tvořené sádrovými hroudami různých velikostí. Mohou být vším, čím jenom budete chtít. Nedostupným pokladem, který vám druzí odpírají, symbolem zmaru a toho, jak se dá vše snadno rozdrtit na padrť, závažím i úchytů na skále. Někdy by člověk radši vylezl na Annapurnu než ušel pár bloků. Některé vzdálenosti jsou zatraceně relativní. Hold pro francouzskou scénografku Marii Gourdain.

Torza sádrových odlitků, které by snad i mohly oběma padnout jako odlité, slouží jako ochranné obaly, za něž se toho dá taky dost schovat. Co na tom, že jsme nešťastní, hlavně když jsme v bezpečí. K sobě, od sebe, k sobě, od sebe. Muž se schovává ze ženu, žena za muže. Zaboří se do jiného těla, aby nemuseli na chvíli myslet na své vlastní. Nepochopení a unavení bojem i nekonečným vysvětlováním trpí a trpí, dokud je někdo nepřijde utěšit. A když už přijde, tak jde stejně pozdě, takže si ty svoje smutky odtáhnou někam jinam a tam trpí dál. Ztrácejí rovnováhu při hledání a už se zase perou. Sice se říká, že vždycky dojde na Freuda, ale v tomto případě je to Jung. Anima a animus. Zženštilost muže a vzmužení ženy.

Autorská hudba Mikoláše Růžičky je podmanivá. V první části představení podbarvují souboj mužského a ženského principu živočišné zvuky, které se prolínají natolik, že nevíme jistě, zda právě slyšíme dětský pláč, vytí vlka nebo houkání lokomotivy. Stejně jako mnohdy nedokážeme rozeznat pláč a smích na pohled, natož na poslech. Jak tenká je tato hranice, demonstruje Jaro Ondruš sám na sobě s úžasnou přesvědčivostí. Oba tanečníci ze sebe vydávají maximum, pohlcují veškerý prostor kolem a jsou proklatě dobří.

Při některých scénách se za mnou ozýval smích ještě dřív, než se rozezněl v hledišti, což přičítám tomu, že za mnou seděla Vanda Hybnerová, která se stala spolu s Terezou Ondrovou vnějším okem pro tento projekt a byla tak o krok či skok před námi. Na všechny si důkladně posvítil Pavel Kotík.

Součástí boje o potírání kolektivního nevědomí je vědomé šíření vřelého doporučení ke shlédnutí tohoto představení, které je poetické i zemité, vyvážené, osvěžující... a jednoduše krásné. Nebuďte (v) nevědomí, jděte na to!